Mezi mraky, úsvit skautingu

Dne 1.8.1907, snad to bylo v osm ráno, zatroubil lord Robert Baden-Powel na roh africké antilopy kudu a tímto zahájil dlouhou pouť skautingu. Lidé si už kdysi vytvořili takový kalendář, že si můžeme říci, dnes je skauting 100 let na světě. Přesně.
Skauti celého světa dnes slaví na vrcholech hor, i jinde, a vítají východ slunce, počátek nového století pro skauty, pro nás. I zlatohoráci se vydali na vrcholy, přivítat slunce, které nesměle vykoukne v 5.29 SELČ. Jenže slunce je nebeské těleso, takže na nějaký středoevropský letní čas zvysoka..:). Proto jsme se museli přizpůsobit my. Zdravý spánkový režim šel do kytek a skauti na hory...
Vyšli jsme už v úterý večer, ještě v červenci, a pomalu jsme stoupali večerním lesem do kopců. Kráčeli jsme po mých obvyklých trasách, které mám tak rád, okolo Zlodějských luk a dál k dolu Melchior. Zde jsme stanuli na vrcholu Georgových skal, večerní slunce zářilo a já si vzpomněl na svou první inverzi, nízké mraky, čarokrásno, které jsem tady kdysi zažil. Tehdy se chtělo létat.
Dál už zbývá jen pár kroků po hřebeni, obrovské modré borůvky vábí. Strašíme Iki, že půjdeme až do noci a mstíme se tak "starému Ikimu", který kdysi vedl náš oddíl a zrovna takhle trápil malého Georga. A podívejte, co z něj vyrostlo.
Obsazujeme naše obvyklé tábořiště v hebkých travách, kde jsem - dávno, ještě s Medikem - vytvořil ohniště. Za chvíli sedíme kolem ohně, plápolá v tmách, nad hlavou tmavé mraky a kousky nebe. Opékáme klobásky, eidam i medvídky Haribo. Roztopená želatina se jemně lepí na zuby a jiskry létají. Po chvíli stavíme přístřešky. Já tradičně z ponča, Kolinc z celty a Jestřáb z děravé pláštěnky vyrábí podivné sítko... Na plachtě od Iki zatím sedíme, až za úplné tmy jí pomáhám vytvořit úkryt. No, ne vždy platí, jak si kdo ustele...Doufám, že pařez uprostřed jejího doupěte moc nepřekážel. Ještě odcházíme do tmy podívat se, jak září města v dálce. Lesy Černé Opavy jsou temné, požehnaný kraj!

Ranní úsvit vítáme z Táborských skal, nebe je modré a daleké. Růžový tryskáč ukazuje první sluneční paprsky a je tak vysoko...Přelétá před měsícem, zářícím ještě výš. Jen na východě se pne hradba mraků, slunce marně vysílá své paprsky a ozařuje horní okraj mračen, růžové a zářivě zlaté vrcholky. Za chvíli se nebe zatáhne celé, nastal nový den. Oheň opět praská, snídáme. Já s Jestřábem se jdeme projít k vysílači, nenechám si ujít ani jeho vrchol. Mávám, výhled do všech stran. A rychle dolů, ruce mrznou. V osm hodin ráno, o sto let později, stojíme opět na vrcholu skály. Z rukou si vyrobím řevnici, jekot, orlí křik se nese do čtyř světových stran, jak od antilopy, uhání. Podáváme si ruce, zpíváme hymnu, junáci vzhůru...

Až budu mít fotky, nějaké vyberu a přihodím je sem. Kdy to bude, nevím...