Hra na vlčí dech, na gazelí nohy: Cyklovýlet a bivak Kraken

Vzbudil jsem se do dalšího chladného, jakoby podletního dne a zase mě to táhlo ven, někam na hřebeny. Daleké výhledy a vítr, to je moje. Protože dnes večer jdeme spát se skauty na Příčnou horu, přivítat úsvit nového století skautingu, tak jsem chtěl jít někam jinam. Vzal jsem si kolo, bika hrdinu (jak ho nazval opravář kol, že mi ještě vydržel), a zem pod námi ujížděla. Neustále mi bylo horko nebo zima, podle toho jestli jsem uháněl s kopce či vzhůru a podle slunce a mraků, které se střídaly rychleji, než jsem si stíhal vyměnit tričko za bundu a naopak:)
Z Rejvízu jsem ujížděl dál do nejhlubších lesů Jeseníků, okolo Opavské chaty na Kristovo loučení. Zde po 1.světové válce umrzl lesník, který tady čekal na kamarády už dávno zahynulé ve vírech války. Teď je tady odpočívadlo a vrcholová knížka. Podepisuji se do ní a marně vzpomínám, kolikátého že je. Pak si vzpomenu, přece 100let od vzniku skautingu...
Cesta se vine dál do lesů, výhled na Medvědí vrch je úchvatný, dokonalá pyramida. Přes údolí z průseků vykukují Jelení loučky, Černý vrch a Karliny kameny. Taky vidím nádherné Jelení kameny nad Skalním potokem, a Praděd s obludnou věží schovanou v mracích vypadá o moc líp. Už ne jako znásilněná hora.
Protože výprava, kdy jsme chtěli hledat zapadlé hrady Medvědské hornatiny padla, kvůli nedostatku účastníků a koncertu Mňágy(ten byl super). Takže jsem se vydal na Rabenštejn a bivak Kraken dnes. Lezu na první skálu dneška, pode mnou létá obrovský černý datel, kdoví kdy jsem ho naposledy viděl. Střízlík obírá bobule kaliny a výhledy jsou daleké. Zase je mi zima, uháním dál s kopce okolo Solné chaty a už jsou u cesty další nádherné skály, ostrý hřebínek se strmí nad údolím. Ani tady ještě Kraken není.
O pár stovek metrů se v lese mezi maliním s nejsladšími malinami schovává další skalní výchoz, přesně na místě dle Filova popisu, dík! Scházím po pěšině vyšlapané v malinách a už stojím pod skalní klenbou vyhlášeného bivaku. Cancák mi nedá práci najít, zapisuji se. Je to tady podstatně navštěvovanější než jiný bivak na druhé straně hřebene - Chambre verde, Zelená komnata. Když se tak rozhlížím kolem, tak zjišťuji, že Kraken není ani tak bivak, jak obyvák. Uchvátné místo, na přespání i v dešti a sněhu dokonalé. Sem by se dalo na sněžnicích:)
Poté lezu na skalní věž se zbytky Rabenštejna. Potkávám hledače pokladů s detektorem kovů a sojku se zlomeným křídlem, bezmocně poskakuje jen pár metrů ode mne. Cesta padá prudce do údolí Bílého potoka, jedu za náklaďákem se dřevem a nemůžu ho předjet, až na hlavní mě přestane brzdit a zmizí v dálce. Z Vrbna se stačí přehoupnout přes pár kopečků a už sjíždím z Rudných dolů do Zlatých Hor, ještě se stavím na Žebračce, ohromné propadlině měděného dolu a jsem doma. Rychle si začínám dělat oběd, nějak mi během těch 50 kilometrů vyhládlo.

Dnes jsem sebou zase neměl foťák, tak alespoň pár archivních fotek k tématu...