ptačí pohledTéměř 550 metrů převýšení na čtyřech kilometrech. Nejrychleji jsme to tudy s Jirkou zvládli za 31 minut. Tolik v řeči čísel.
Vyběhnu z domu, když běžím tudy na Příčnou, tak mám většinou bojovou náladu, touhu se překonat. Přede mnou se strmí hora. Jako zeď, jako hradba. Neběhám tudy často, musím chtít.
První kilometr uplyne snadno, tělo se zahřívá, zhluboka dýchám, lehce běžím. Lesem, podél potoka, přes něj a už jsem na sjezdovce. Zakláním hlavu, podél lesa se táhne lanovka, běh do vrchu jako v Alpách. Vzhůru. Krok se zkrátí. Lehce cupitám, táhnu tělo k nebi. Pot teče. Zlá věc je běžet sjezdovkou v poledne, není tu stín, který by mě chránil. Jednou tu na mě křičeli dělníci, jestli to mám za trest. Zasupěl jsem, že dobrovolně, že běžím sám od sebe. Nevěřícně se koukali. Možná říkali něco o bláznech. Shora jsem na ně křičel, na malé postavičky v hloubce. "Jsem hore!" A radost byla veliká.
Ale když se to tak vezme, není sjezdovka tak hrozná. Pár minut námahy a je to. Navíc je to docela zkratka. A kdo má takový stadion k běh do vrchu, za kdoví kolik milionů. Vždyť zatím sjezdovku využívám jen já.
Následuje kratrší rovinatý úsek, a znovu se deru k nebi. Tentokrát lesem. Stín je příjemný, kamenitá cesta nevadí. A pak už terénem. Propadám se do borůvčí, boty podkluzují na jehličí. Borůvky lákají a volají zastav. Pot pálí v očích. U dolu 0.horizont je pramen, tady můžu pít. Jen pár loků, ať voda netíží v žaludku. A dál. Nahoru.
Už jsme na hřebeni, nohy se moc nechtějí zvedat. Jirka volá: "Forreste, utíkej!"
Svaly se stáhnou, posledních pár jeleních skoků. A jsme "hore", hurá.
Když je krásně, proč bychom si nevylezli dalších 30 výškových metrů na vysílač a užili si pohled hodný ptáků...jako jsme my.
Sjezdovka, tehdy ještě ve výstavbě
Výhledy dodaleka, a z výšky
Žádné komentáře:
Okomentovat