Do hlubin

Zlaté Hory, zvláště pak Příčná hora, jsou doslova provrtány prastarými důlními díly. Jen se jděte projít do lesa a zkuste si všímat kopečků a haldiček mezi stromy. To byly rýžoviště. Výše na hoře jsou už takzvané "tvrdé doly". Chodby ražené ve skále. Labyrint úzkých puklin, kolmé šachty. Podle některých autorů zde těžili již Keltové. Nejstarší doly jsou v okolí Maria Hilf a na Starohoří - Starý Hackelberg. Ten je taky největším středověkým dolem v širém okolí. Staří horníci zde v potu tváře dobývali zlato a vytvořili neskutečné dílo, provrtali horu skrz naskrz jako ementál. Vzniklo úžasné bludiště, které bylo na mnoha místech provrtáno ještě novodobou těžbou (je zázrak, že při tom nedošlo k důlním neštěstím). Moderní důlní díla na Zlatohorsku mají úctyhodnou délku 120 kilometrů a sahají téměř na výškovou úroveň hladiny moře(nejhlubší části jsou samozřejmě dnes zatopené).
Já jednu dobu prolezl snad všechny díry, do kterých se dalo dostat. Podle orienťácké mapy jsem hledal vstupy do štol, s kamarády jsem i kopal závaly, slaňoval komíny a brodil se vodou. Stálo to za to. Touha po objevech, dostat se na místa, kde mnoho let nikdo nebyl. Když jsem začínal fárat, dělal jsem kvůli rodičům tajně. Před štolou jsem otočil mikinu naruby, nasadil čelovku a šlo se.
Po dobrodružství v podzemí se mi opět zastesklo a tak jsme šli fárat. Do jednoho starého, rozsáhlého dolu.
Cesta k ústí byla úmorná, když jezdím sám, jedu podstatně rychleji. Ale nevadí, nakonec jsme přece jen dojeli. Skryli kola do hustého mlází a došli k ústí štoly. V bahenním království, mezi komíny a úzkými průlezy jsme strávili asi tři hodiny...

Starodávná, vodou nacucaná výdřeva

V hloubení

Vzhůru po žebřících

V temných chodbách

Dál není třeba nic říkat, snad jen "Zdař Bůh". A Jirkovi s Kolincem děkuji za příjemnou společnost.