Hra na hlad

Živí-li se člověk dlouho jen brusinkami, ztrácí všechnu sebedůvěru. (Zápisky z dobývání Sibiře atamanem Jermakem a jeho kozáky v 16. století.)

Tak zde přepisuji další část Nevrlého Karpatských her, tentokrát Hru na hlad. Ano, blíží se hladové vlčí týdny. Zanedlouho vyrazíme do nejvyšších hor Balkánu. Do jižního Bulharska na Rilu a Pirin. Dvanáct dnů se budeme protloukat horami mimo civilizaci, jen tu a tam půjde na chatě koupit chléb. Vše ostatní
poneseme na zádech. Jídlo musí být co nejlehčí, suché. Příští týden nakoupíme ovesné vločky (instantní kaše Emco se sušeným mlékem), bramborové kaše (brkaše:) a polévky ze sáčku(ozkoušené máme Poctivé od Vitany). Takovým a podobným jídlem napakujeme batoh a hurá do hor. Musíme být nenároční v jídle, abychom vysoko a daleko došli. Jirka mě utěšoval: "Hlad ani nebudeme cítit, trochu se nám sice scvrknou žaludky a budou nám plandat bederní pásy...:)"Ne, nebojím se, jídla uneseme dostatek a na hory se přece nechodí jíst. Už se těším, do hor! Až budeme mít nakoupeno, dám sem seznam jídla, které bereme s sebou.

HRA NA HLAD (Miloslav Nevrlý)

Slyšíš to volání, mlsný bratříčku? Je to každoroční volání hladu. Z hor se opět plíží hladové letní vlčí týdny, čas, kdy budeš vděčně jíst to, co bys v dobách hojnosti nevzal do úst. Nestěžuj si, nevyj na letní měsíc, sám vkládáš hlavu do vlčí oprátky. Těšíš se, jak v ní obstojíš, a zároveň se bojíš. Své mlsnosti se bojíš, ale jsi i rád, že se nepatrně připodobníš většině lidstva, splyneš s hladovějícími milióny, koutkem očka zahlédneš, co to znamená nežít v nadbytku. Jídlo na cestě je otázka života, bytí. Nemáš-li ho, nemůžeš dál. Pýcha cestovatele: nést jídlo na deset dní s sebou lehce na zádech. Dlouhá a smysluplná, ale také nesnadná hra. S normálními jídly v ní neobstojíš, jsou těžká, neskladná, kazí se a roztékají. V našich zemských šířkách nerozhodují při letních cestách mrazy, lijáky, dravá zvěř, mořské bouře, domorodci ani nemoci, ale jídlo. Na skutečném putovním táboře, třeba do rumunských Karpat, kde je k lidem daleko a obchody na dny vzdálené, je jídlo z hmotných věcí nejdůležitější. Vznáší se jako přízrak nad táborovými ohni i nad slunečními pochody, stále se o něm mluví, všem tanou před očima doby příští hojnosti, den, kdy se opět přejedí. Těžko jim to vyvracet, jídlo je dar jako život. Doma je snadné a krásné tři dny hladovět, zkusil jsem to. Sedím u jasného okna, od konce druhého dne již nepociťuji hlad, jen sladce slábnu, zjasňuji se, duše přestává být bachratá a chtivá, půst osvobozuje, uvolňuje jiné, lepší síly. Mohu se pak mylně domnívat, že hmota, jídlo, smysly již nade mnou nemají vládu, že jsem jejich pán. Ale nikdo není zbaven tíhy smyslů, nevymaní se lehce z jejich objetí a když, pak upadne z jednoho do druhého. Co mně schází na mlsnosti, přebývá na smyslnosti. Ale hladovět tři dny na cestách je cosi jiného, záhubného. Potácím se pod batohem, tupě a bez radosti, v uších hučí, srdce buší, nohy se podlamují, proklínám chvíli, kdy jsem se vydal na cestu. Ale většinou to není tak zlé, vždycky zbývá cosi, co je možno sníst. Na dně ruksaku se na konci cesty ukrývá směs vlhkého cukru a žluklé slaniny, prach z ovesných vloček, slizký sýr a polévková kostka, kakao. Ojedinělá chuť. Uhnětu stěží poživatelnou kouli a život je zachráněn, mohu být v horách o den déle. Okouzlovalo mne vždycky na starých cestopisech z krajů útrap a z dob hladů, na líčeních Eskymáků, Ňambikvárů a Tunguzů, co všechno se dá jíst a sníst. Všechno, téměř všechno. Jako chlapec jsem se proto také učil jíst všechno, nevybírat si, neošklivit si. Věřil jsem, že mě česká příroda uživí. Jedl jsem žížaly a rozeznával chrousty z dubů a javorů. Z javorů byli sladší. Dělal jsem i horší věci, ale nechal jsem toho, spolužačky se mě začaly štítit. Živ se v Evropě hmyzí říší – staneš se podivínem. Z těch časů mně zůstal zvyk ke všemu čichnout, všechno ochutnat a poznání, že cestovatele evropská příroda neuživí. Malý, příliš zabydlený světadíl! Zvěř, ovoce, vejce, brambory, ryby, kukuřice, veverky, všechno komusi patří, hub se nenajím a rousnice na racčích vejcích a polévku z vodních vší si většina lidí oškliví. Začal jsem jíst běžnější jídla. Na putováních jsem hrál vždy jinou jídelní hru, někdy z radosti, jindy z nutnosti. Pradávný týden v jižních Čechách – sedm dní o rohlících a šarlatové válečné marmeládě. Tehdy to byla nutnost. Jiný týden mnohem později – bílý jihoslovenský chléb, slanina, několik kapek slivovice. Tehdy velká radost, kapky smyly prach z duše. Jindy na Polaně sedm dní o salámu, který den po dni černal. Když byl nejčernější, onemocněl jsem. Salámovou nemoc zahnala až hořká kořalka v Rimavské Sobotě. Cikánky po ní měly šaty pestřejší, zoubky stříbrnější. Ale pozor na alkohol, bratříčku, stačí ho málo, světci ho vůbec nepotřebují. Znáš přece severské přísloví, že svatému Olafovi bylo bez kořalky tak krásně, jako je hříšnému námořníkovi s kořalkou? To nejsou ale poutnická jídla na dlouhé cesty. Poutníkovo jídlo musí být nejlehčí, proto nejsušší. Mouka, rýže, nudle. Tak přišly doby kaší, kukuřičných, krupičných, ječných. Léta placek ze sójové mouky. Ovesné roky. Rýžové měsíce. Nudlové týdny. Pohankové dny. K tomu sůl nebo cukr. Sušené meruňky, podobné průsvitným ouškům čínských princezen, se daly přikusovat ke všemu. Jídla stačí vlastně málo, je zbytečné nosit víc, než je nutné. Večeři sníš za deset minut, na zádech ji neseš deset hodin. Neber s sebou chutná jídla. Nedobrá, stále stejná strava ti usnadní střídmost. Budeš jíst jenom z nutnosti, z hladu. Tak je to správné, nevydal ses na cestu kvůli jídlu. Strádání zapomeneš, budeš na ně později dokonce pyšný, hlad zmizí, radost z cesty, kterou bys, můj mlsný bratříčku, s nákladem dobrého a těžkého jídla nevykonal, ti zůstane. Krajinu si zapamatuješ, jídlo, dobré i špatné, zapomeneš. Nakonec ani o radost z něj nepřijdeš. Anděl hladu tě zastíní a pocítíš mocné nadblaho z vody a chleba. Vděčnost, na kterou v dobách sytosti zapomínáš. Když chleba chutná jako dort a voda jako víno – to jsou pravé chvíle! Tehdy budeš mít mnoho ze života! Budeš i nádherně zdravý, nezatloustlý, nepřekrmený. Odolný jako vlk. Poznáš také mnoho věcí. Česnek se dá přikusovat ke všemu. Sýr, konečný výsledek hnití mléka, se nikdy nepřejí. Slanina – jediný tuk, který se nevyleje. Po čajích z některých rostlin budeš muset v noci častěji ze stanu. Tvrdý chléb je možno rozbít kamenem a rozvařit. U pastýřů budeš jíst, co ti dají. Konzervy jsou nesmysl. Těžké, neskladné, plné vody, drahé, nezdravé, znečišťují les. Holubinky, jediný rod hub, jejichž jedlost lze poznat chutí: jsou-li za syrova sladké, nejsou jedovaté. Čím jednodušší jídlo, tím lahodnější. Poznáš sta věcí! Když doma chystám jídlo na letní cestu, když důležitě počítám cukry, vážím hrozinky a odměřuji mléčný prach, vzpomenu na rumunského pastýře z pohon Godeanu. Stařečka. Za východu slunce vyháněl ovce na horu Gugu. Jídlo na celý den si nesl v ruce, hroudu kukuřičné kaše mamaligy. Nechutnou, studenou kouli, kterou by většina z nás nepozřela. I tak lze žít. Zastydím se, zatoužím projít Jižní Karpaty jen s hrstí mouky a trochu jídla z ruksaku uberu. I kdybych ubral ještě víc, stejně neumřu – nehyne se hlady tak rychle! Když jsem jednou seděl u Georgijských jezer v Pirinu, nemel již co jíst a k lidem bylo daleko, vzpomínal jsem před usnutím na mnohem větší chudáky. Také na Huca a Gabeta, francouzské misionáře, kteří na tom byli před stotřiceti lety o hodně hůř: "Dva roky jsme nepozřeli nic jiného než na dobytčím trusu pečené polosyrové placky z černé ječné mouky, které jsme zapíjeli slaným čajem se žluklým máslem, a i za to jsme museli být vděčni. Bůh nám ale poskytoval sílu a radost ducha, a tak jsme s jeho pomocí ve zdraví prošli oněmi strašnými a pustými kraji Mongolska, Mandžurie, severní Číny a Tibetu." Vzpomněl jsem na francouzské bratry, perutě složil, pokojně usnul.

(Nevrlý, M. Karpatské hry. Liberec: Vestri, 2007. ISBN 80-903029-5-5)