pátek 13. července 2007

Hra na vlčí dech, na gazelí nohy


Kdysi jsem na skautském táboře na Slezské Hartě dostal nádhernou knihu Miloslava Nevrlého Karpatské hry. Celá kniha mě hodně ovlivnila. Nejvíce mne však poznamenala kapitola, kterou přepisuji níže. Leželo to ve mě sice dlouho, asi to muselo uzrát, ale když jsem o tři roky později přijel opět z krásné Slezské Harty začal jsem běhat...létat, funět do kopců, skákat přes padlé stromy. Rozběhl jsem se tenkrát do lesa, vzhůru do strmého kopce (dnes už mi nedělá problémy:). Běžel jsem rychle, všechno kolem se rozjasnilo. Radost mi vběhla do srdce. Nad hlavou letí mraky, vítr, vítr vane a já běžím...

HRA NA VLČÍ DECH, NA GAZELÍ NOHY

(Miloslav Nevrlý)

Slyš, můj miláček! Hle, on přichází!
Skáče po horách, přebíhá pahorky.
Podoben milý můj srně či jelínku.
(Píseň písní 2, 8-9)



Přijde den a zčerná ti svět. Špatný den, kdy máš jen jediné přání: stát před kulometem a s radostným očekáváním hledět do tmavého jícnu. Ratata, víc neuslyšíš, rychle, sladce a navždy s úlevou klesneš. Přijde jiný špatný den, máš jiné přání: bít na potkání lidi po masitých tlamách, křivých hubách, bez důvodu, jen tak, toho, kdo ti přijde pod ruku. To nejsou dobré dny a dobrá přání a sám sis je zavinil. Nezahrál sis včas hru na vlčí dech, na gazelí nohy.
Běhej proto po lesích jako vlk, skákej jako gazela po planinách. Usmíváš se, lenivý veletlustý bratříčku, příliš shovívavě na to, že nevíš čemu. Nic o bězích nevíš! Lesní běh ti zase postaví duši na nohy. A tělo? Na zlaté nožičky! Nejtěžší je začít. Nebát se únavy, výsměchu. Jen houšť a větší kapky - nejkrásnější zásada. Půl hodiny denně, stejně bys ji doma mátožně prolelkoval, provzdychal. Ráno nebo večer, v zimě či v létě, za slunce i deště. Běh je králem dne, často tím jediným pořádným, co za celý den uděláš.
Začni zjara, vpodvečer, lehce oblečen, bez rýmy, nejlíp v lese, v lukách. Nebo kdekoli, ale v lese je běh nejkrásnější. Vzduch medově stéká ze strání, chladí. Běž lehce, nefunivě, uslyšíš tichý zpěv červenky. Krátí-li se dech, zpomal, ale nezastavuj se. Ze začátku běž pár set metrů, později dál a dál. Brzy poznáš, že pro méně než pět kilometrů nestojí za to se vydat do lesů. Běž třikrát, čtyřikrát, a běžel-lis správně - již nepřestaneš. Po lesním běhu je tělu bytostně odporná představa tabákového dýmu, čoudu, mrtvolného vzduchu. Teprve běh ukáže, jaký jed si lidé dobrovolně ukládají do plic. Kdyby jim jej někdo cpal do nitra násilím, soudili by se. Po běhu se jen stačí přiblížit ke kuřákovi a cítíš, že čpí jedem a smrtí jako morové prase, morová jáma. Ale to není na běhu to hlavní. Až pomine začátečnická bolest v lýtkách, zůstane ti jen vzrůstající touha po vzduchu, čistotě, hlubokém nadechnutí, po blaživé únavě, která omývá duši, po síle, která se rodí z běhu. Zlosti zmizí, nenávisti odtáhnou, bolesti hlavy se ztratí a kde jsou špatná přání! Doběhneš do diamantových krajů, do sedmihradské země, ale nutno začít, můj lenivý bratříčku! Na běhu je všechno krásné a zdravé, všem dostupné, můžeš být chudý jako lesní hraboš. Běh je dobrý sám o sobě, jako prostředek i cíl. Po čase ti dá vlčí dech a gazelí nohy, nic ti líp neposlouží na letních cestách, proto pro tebe píšu i tuto hru. Ale nutno začít.
Popíšu ti nedokonale takový lesní běh. Mongolský den: říjnové slunce, suchý, lehký mráz, barevný podvečer, první sníh v severních úžlabinách, ale cesty měkce zasypané modřínovým jehličím jsou holé. Vánek a bezmračná obloha. Mongolský den. Běžím lehce, sám, pohání mne jenom radost. Lesní cesty a průseky vedou do kopců i z kopců. Na lesních křižovatkách se vydám stezkou, která mě v tom okamžiku nejvíc láká. Běžím vytrvale, ani rychle ani pomalu, jako osamělý vlk v horách Sichote Alin. Celodenní plytkosti mě opouštějí, vidím, jak umělé a zbytečné jsou starosti, které jsem si pouštěl do duše. Tep, tep, tep, po třetím kilometru vnímám již jen říjnové hory. Tělo se rozehřálo, nitro se plní lahodným vzduchem, suchý mráz hebce štípá v chřípí. Vodu rozlitou v třasoviskách povléká lehký večerní led. Nic není krásnějšího než běžet. Stříbrně. Nejlépe do mírného svahu. Lehce běžím, i myšlenky jsou lehké a dlouhé. Odpouštím lidem, co mně udělali (ale většinou mně neučinili nic zlého), promíjím sám sobě, co jsem neudělal (většinou jsem nevykonal, co jsem měl), myšlenky jsou stále sladší, brzy nelze myslet na nic jiného než na běh. Lesní opium, snad je to dobré.
Krásný je i běh do prudkého svahu. Proč se většina lidí tak bojí únavy, vyčerpání? Není nic lepšího než padnout únavou, zasloužit si svůj den, bratříčku! Duf, duf, tělo pracuje z podstaty, svah je strmý, nelze se již nadechovat na tři doby, jen na dvě, pak na jednu. Mrazení v týlu, záda měknou, jako by se do nich zasekávala sekera. Výš, výš! Je-li cíl daleko, tělo si samo podvědomě rozdělí vůli vydržet a tělesných sil má víc, než by se zdálo. Běda, zvolím-li cíl blízký a chci pak neočekávaně běžet dál. Tělo to považuje za zradu. Proto lépe - mít daleké cíle!
Na vrcholu: velká radost. Dech se zklidní, les je prázdný, buky ohnivé. Mohu proto hlasitě radostí vykřiknout, aby se to neslo do daleka nad lesy, jediné slovo, které mě napadne. IMBARRÁNA!!!, slovo, jež neznamená nic.
Z vrcholu se spouštím do údolí. Nohy se opět vznášejí, krok je delší, oblázky odskakují, vítr chladí. Teprve po pěti kilometrech se člověk správně rozeběhne, teprve pak by vydržel běžet dlouho. Indiáni na andských planinách prý běhají pět set kilometrů, navíc s dřevěnou koulí na plecích. Mně stačí deset bez koule. Rád bych znal blaživou rovnováhu mezi úplným spočinutím a naprostou námahou. Vždyť k odumření nebo opotřebování kloubů, k nehybnosti by bezpochyby vedlo celoživotní seděni i celoživotní běhání. Proto běhej jen tolik, abys cítil radost, sametový bratříčku!
Doběhnu do údolí. Les již nežloutne, potemněl. Večerní kosí hodina. Přes louky letí k lesům černí ptáci. Odrodilci, kteří své dny již utrácejí v ulicích a zahradách měst, ale na noc se vracejí - jako lidé před smrtí - do rodných míst, do lesů, odkud se před lety vydali do měst za snadnějším životem. Objevila se první hvězda, kosi naráz o překot volají, pot na zádech chladí. Domov je blízko. Tam také je nejkrásnější odpočinek. Ležím, nehýbám se, úplné uvolnění, naplnění. Opilost lesního běžce. Roztékám se dobrotou a shovívavostí k lidstvu, lhostejností ke starostem, titěrnost z nich přímo čiší. Nejhlubší vlčí nadechnutí. Áaaaaah! Když přijde noční hodina, usnu zdravě a rychle jako baribal, černý medvěd.
A jitřní hodina? Ze všeho nejkrásnější! Včerejší běh a medová únava se vstřebaly a přes noc se změnily v jásavou sílu. Jistotu, bujarost. Vysoko vyskočím! Jdu, ulice mi patří. Usměji se na dívku krasavici, na kterou bych se včera neodvážil pohlédnout. Včera bych ze sebe nevypravil slovo, žalostně, potivě bych kuňkal, sklidil bych ochromující výsměch. Dnes tmavovlásku oslovím s lhostejnou jistotou, úsměvem, lehce a samozřejmě - a dívka je moje. Protože dívky milují lhostejnost, můj ostýchavý bratříčku, tu nejsilnější zbraň. Lhostejnost k odmítnutí = jistota. Lhostejnost k nemoci = zdraví. Lhostejnost k potupě a ponížení = pokora.
O ulici dál hledí do výkladní skříně medovlasá dívka. Stojí sebejistě jako královna. Dnes k ní ale lehce přistoupím a políbím ji zezadu na krk, na konečky vlasů, bez vlčí síly bych to nedokázal. Otočí se, její sebejistota mizí. Mohl bych ji získat, ale jdu dál gazelím krokem, jen jí zamávám, rukou nad hlavou zatočím a z radosti vykřiknu jediné slovo, které mne napadne. IMBARRÁNA!!!, slovo, jež znamená všechno

(Nevrlý, M. Karpatské hry. Liberec: Vestri, 2007. ISBN 80-903029-5-5)

Žádné komentáře: