S Jirkou se domluvím, že se staví něco po páté. Nakonec jde s námi i Zede, který vzal veliké a prastaré sáňky snad po jeho dědovi. Kvůli naší neschopnosti vyrážíme až skoro v šest a tak nestihneme čas nikoho mezi denním a večerním lyžováním. Na sjezdovce se už lyžuje, ale aspoň budeme mít osvětlenou dráhu.
Postáváme pod sjezdovkou a dohadujeme se, jestli se zeptáme obsluhy lanovky. Chtěli jsme se svést nahoru zadarmo. Už si říkáme, že radši pěkně sjezdovku obejdeme.
"Co tu postáváte, kluci?"ozve se od lanovky, "hodíme vás nahoru." A jedem.
Sedíme na čtyřsedačce a v hloubce pod námi teče potok. Nejsme ani pořádně chráněni bezpečnostní závorou, protože na kolenou nám leží obří saně. Smějeme se jako blázni a sjezdovka nám začíná připadat hrozně strmá. Opravdu hodně strmá. Pod námi občas projede lyžař.
Nahoře na kopci ještě nepatrně testujeme sáně na malém kopečku, jedou docela rychle. Pak se přesouváme ke hraně svahu a díváme se dolů, do hloubky a tmy. Plánujeme strategii sjezdu.
Nikdo samozřejmě nechce sedět první. Zede nechce jet vůbec. Za chvíli už ale sedíme na sáňkách a chystáme se pustit do tmy. Nikdo se nám ani nechystá sjezd zatrhnout, tak odrazíme a řítíme se dolů. V nejprudší části se snažíme brzdit, najednou sáně něco nadzvedne a poskočí vpřed. Jirka vypadne a já a Zede letíme dolů. Hodně rychle.
Vidím jen tmu a Zede se drží mých zad. Kdesi před námi sedí nějaký snowboardista, trošku zahneme a najednou se sáně řítí někam do lesa. Kotrmelec, letíme vzduchem. Já, Zede i sáňky. Válíme sudy a letíme kamsi dolů. Najednou mě něco praští silně do hlavy, asi ledová hrouda. Let pokračuje. Za chvíli ležíme seskládáni na kraji sjezdovky a sbíhá k nám Jirka. Já i Zede celí rozlámaní, třeští mi hlava. Sáňky v pohodě. Trochu mi teče krev z nosu, jenom ležíme a po chvíli se začneme smát jako blázni. Očividně v šoku.
Po chvíli jsme se posbírali a sjezd dokončili. Trošku jsme i jezdili po menších kopcích v okolí, abychom se vzpamatovali a já začínal cítit, jak mi opuchá nos. Nakonec mi tato jízda vynesla parádní monokl, opuchlý nos a ještě teď mě bolí zuby. Zede a Jirka měli větší štěstí, nic jim není. Sáňkám jsme ještě nakonec přelomili jednu příčku.
Byla to pořádná blbost, mohli jsme dopadnout hůř. Příště tady budu jenom běhat. Ale byl to zážitek, no..:) Docela jsme z toho vyvázli.
Na sněžnicích jsme se nakonec nikam nevydali, aby mi v noci nezamrzl otok:). Ale včera jsem trochu víc běhal (a rychleji, aby se mi nikdo nestihl podívat do tváře:) , dnes byl na túře na běžkách (o tom snad ještě napíši) a ty sněžnice...snad zítra. Ještě, že jsou prázdniny.
Lanovka v horní části sjezdovky.
Zlatohorská sjezdovka z Edelštejnu, náš stadion pro běh do vrchu:).
Rolba v akci. Naše sáňky jezdí rychleji.
1 komentář:
Blázni. :-)
Okomentovat