čtvrtek 14. února 2008

První puťák

V poslední době jsem neměl moc čas psát, dalo by se říct, že jsem svůj blog pěkně flákal. A protože mě psaní baví, a navíc znám pár lidí, kteří si tady rádi čtou, ...prostě píši zas:) Netradičně vzpomínka na jednu starší akci.

Je to asi pět let zpátky, byl červen a do letních prázdnin chyběl sotva týden. V travách dozrávaly lesní jahody a já končil sedmou třídu:). Tehdy jsem se vydal na své první putování. Puťák, neboli vandr je výbornou činností, ke které mě přivedl můj skautský oddíl. Prostě si vezmete batoh a na pár dnů se vydáte do hor. Svítí na vás slnce a v noci je vám zima, pojídáte borůvky a na všechno máte dost času:). Pohodová cesta horami, svobodná.
Tehdy, víkend před začátkem letních prázdnin, v čase slunovratu, jsme vyrazili ze Zlatých Hor. Bylo nás asi šest a před námi moře času.
Podvečer, louky voní a my jdeme po lesních cestách do kopců. Jsem ještě trochu zadýchaný, protože na sraz jsem doběhl jako vždy pozdě. Batoh mě nijak netíží a všichni si povídáme. Jsme čtyři podobně stejně staří kluci, moje sestra a náš vůdce:) Kolinc. V plánu máme za víkend přejít přes lesy Zlatohorské vrchoviny a Medvědské hornatiny až na Praděd.
Cesta nás večerem dovedla k říčce Černé Opavě, u které jsme se utábořili. Na kamenitém břehu jsme zřídili ohniště a s Medikem, mým tehdejším nejbližším kamarádem, jsme vztyčili jakýsi kůl - totem. Byli jsme prostě indiáni:). Nemyslete si, že tábořiště je nějaká paseka a na ni stojí stany. Lehli jsme si pod větve smrků na říčním břehu a proti rose zabalili spacák do celty. Mezi stromy svítily hvězdy, dlouho se můžeš dívat vzhůru.
Ráno jsme sebrali svých pár věcí a vydali na cestu. Čekal nás, tehdy hrozivě strmý, svah Koberštejnu a den plný hor. Když jsme vyšli, slunce už stálo vysoko na obloze, vždyť byly svátky slunovratu. Já jediný neodolal vábení lesklé řeky a ráno se vykoupal v malé tůňce u panelového brodu (dnes je tady most). A pak jsme se začali škrábat na Koberštejn. Ze všech už lil první pot toho dne a já postupně začínal rozmrzat. Po ránu jsou horské potoky ledové. A šli jsme dál, chvíli jsme zpívali a doléhala na nás radost a svoboda dne v horách, chvíli jsme bloudili. Když jsme došli k Tetřeví chatě, pojedli jsme. Seděli jsme na v trávě a obloha byla dalece modrá, v prameništi fialově kvetla havéz česnáčková a vítr odháněl mouchy. Na kadibudce byl papír, tak jsem si zašel na záchod.
A šli jsme dál přes lesy, napojili jsme se na žlutou značku a po ní mířili až na Videlský kříž. Poprvé jsem vystoupil na Jelení loučky a nabíral vodu z ledového Šumného potoka. Přes hluboké údolí Bělé se tyčil strmý Malý Děd. K večeru jsme dorazili do sedla Videlský kříž, které odděluje Medvědskou hornatinu od hlavního hřebene. Přespali jsme v obydlí z celt na břehu Česnekového potoka a ráno se klepali zimou a běhali po silnici pro zahřátí. O něco později nás zahřálo žhavé slunce a strmý kopec na Malý Děd, ségru jsem tahal za ruku do kopce až jsme došli na Švýcárnu. Tady jsme si nechali batohy a odskočili si od trasy na Vysoký vodopád, tradičně poněkud vyschlý. Na Pradědu se najedli, pokud nám zbývalo jídlo, a stihli se pohádat s Kolincem. Co můžete chtít od děcek, kterým pomalu začíná puberta a najednou okusí silný proud svobody:). Nakonec, už v dobré náladě, jsme sešli okolo vodopádů Bílé Opavy do civilizace a na poslední chvíli chytli jediný autobus, který tudy jezdil v neděli večer.
Byla to krásná túra, hlavně tím, že to byla má první vícedenní pouť. Okusil jsem svobody a zachutnala mi. A tak od té doby křepce běhám po horách a třeštím v nich radostí. Tohle byla vzpomínka na jednu z událostí, která mě nasměrovala. Do hor, svobodných krajů.

3 komentáře:

yetty řekl(a)...

jo, jo puťáky jsou nejlepší. Právě plánuju taky jeden...

Vašek řekl(a)...

Tež se už těším na jaro a léto a vandry:)

Kam se chystáš?

Anonymní řekl(a)...

Vaši, tak na tento čas vzpomínám opravdu moc ráda...dík, že to uchováváš:-). Jinak máš fakt dobrý sloh:-). pa prostřední sestra A.