Pětadvacítka II.

IT IS NOT MOUNTAIN WE CONQUER BUT OURSELVES. (Ed Hillary)


Jeden z mých běžeckých vzorů:)

Mnozí z vás, víte jaké to bylo minulý rok. Tento závod - pochod je pro mě výzvou už druhý rok a já se pokusil si zlepšit svůj loňský čas.


Nejsem moc soutěživý, ale ráno před 25tkou jsem se nekonečně těšil až vyběhnu. Nebyl jsem moc vyspalý, protože jsem si do pozdního večera vykládal s Aňou a Lenčou, ale nebyl jsem unavený. Byl jsem prostě připravený BĚŽET.
Snídal jsem housku s medem a banány. Maminka se mě snažila přesvědčit, že když chci podat výkon tak se musím pořádně najíst - nejradši by ve mě viděla nějaké klobásky - ale ubránil jsem se. Ještě jsem se do sebe pokusil nasoukat nějakou energetickou, cyklistickou tyčinku, která chutnala jako vosk. Od rodinné snídaně jsem se ještě vytratil s Lenčou do pokoje napsat na moje boty povzbudivá hesla, zaklínadla. Na jednu osvědčené z loňska, HIVE SATU PEKA, to volali nadšení Finové na Zátopka. Na druhou CONQUER YOURSELF, což je výtažek z Hillaryho citátu v úvodu článku. Nechystám se bojovat s nikým více než se sebou. A jak říká Hillary, nedobýváme horu, ale sebe.

Za chvíli bude deset hodin, stojím v městském informačním centru - na startu. Zaplatím 40Kč startovného, nechám jim tam bundu a vyběhnu. Ani pořádně nezamávám. Je pořádná kosa, zase docela mlha a mokro, jako loni. Běžím. Dnes se opravdu snažím. Nezávodím, jak je rok dlouhý, takže dnes se nebojím vyždímat. Občas musí člověk zatnout zuby.
První dva kilometry mě vedou po asfaltu, mám pocit, že letím. V lese se to spraví - hned sebou seknu na zem. Vyskočím a letím dál. Mám krátké triko, lehoučké kalhoty a rukavice, musí být na mě legrační pohled. Ale za chvíli je mi takové vedro, že rukavice putují do kapsy a už je nebudu potřebovat. U Zlatorudných mlýnů(cca 3.km) je mi jasné, že jsem trošku přepálil. Funím a zpomaluji, né! Uklidním tempo a dostanu se do nějakého normálního rytmu. Vím, že teď nic nedoženu, hlavní je, abych dokázal zrychlit dolů z Příčné.
Ano, na trati se mi strmí Příčná hora, 975m n.m., převýšení na ni je asi 550 metrů. Žádná slast vyběhnout nahoru. Sice to často dělám nanečisto, ale rychle je to dost těžké. Můj plán byl vyběhnout na Příčnou rychle, ale tak abych pak mohl zrychlit a letět dál, Nevypustit duši už tam.
Běžet nahoru po Zlodějských lukách - bahenní koupel a sprcha z potu. Předbíhám strašnou fůru lidí. Cyklisti tu tlačí kola, dělají si srandu, že se na mě zavěsí. V lese se běží lépe, není tu tak mokro a i kopec se uklidnil. Na kontrole pod Táborskými skalami mám, po zkušenostech z loňska - neosvědčil se mi horký čaj a suchá tyčinka, flašku s vodou a energy-gel. Poslední úsek na Příčnou melu z posledního, asi jsem se moc napil a teď mě tíží žaludek.
Konečně nahoře, kolem plují mraky. Někdo na mě volá. Kdo? Ani nevnímám. Běžím. Lesem k Pinkám a pak co nejrychleji po hřebeni. Za chvíli jsem v sedle Forvíz u další kontroly. Nic nechci, jen probíhám. Přede mnou je další běžec - pan Zapletal. Běží padesátku, borec! Navzájem se povzbuzujeme a já mu říkám, že ho obdivuji. Je mu 45let, běžel mockrát 25tku, nějaké maratony a dnes už běží od šesti od rána mokrým lesem. Tvrďák, nějak mi ta moje 25tka přestává připadat drsná. Zamávám mu a radši do toho kopnu, zahraji si trošku na gazelí nohy, křídla nohám! Zrychluji, vždyť jsem za půlkou a ještě mám nějak moc sil. Je mi sice nehorázné vedro a mám zase žízeň, ale dnes se do toho musím dát s vervou: Za prvé, běžím sotva půlku toho, co dvakrát starší člověk. Za druhé, nemůžu přece zaostat moc za Jirkovým traťový rekordem, když už ho občas předběhnu:). A taky se chci zlepšit, vždyť běhám o rok déle. Běžím.
U pramínku v poslední zatáčce se nalokám vody dobrodějky, chladí rozpálené tělo. Zabíhám zase do lesa a zjišťuji, že těch sil už není tak moc, jak se zdálo. Trošku to jde do kopce a jsou tou hory bláta, zpomaluji. Naštěstí za chvíli už klopýtám po hřebeni Větrné hory. V jednom místě jsou přes pěšinku pokáceny stromy. Nadávám, až se podzimní hory zelenají, a snažím se přeskákat bez úhony a co nejrychleji přes překážky. Seběh z Větrné je parádní, s kopce jsem se postupem doby naučil běhat a tak jen lehce roztočím nohy a už je přede mnou poslední míle běhu. Nahoru na Biskupskou kupu, do cíle(891m n.m.) - docela do kopce.
Tady už zase předbíhám lidi,kteří šli 15km variantu trasy. Povzbuzují mě a nebo napomínají, že to je přece pochod a ne závod. Moc už nevnímám. Poslední kopeček spíš jdu - zrovna je tam Jirkův táta a škodolibě se mě vyptává na jaký čas to vidím, a za kolik že to má ten jejich Jirka(2:00 - traťový rekord). Přetvařuji se natolik, že před ním udržím důstojné tempo a už je tu cílová rovinka. Zase letím, ale jen tak tak. V cíli se mi malinko chvějí nohy. Podávám do okénka kartu, kde je napsaný můj čas startu a razítka z kontrol a o nic se už nestarám. Sotva jdu. Paní mi hlásí 2:05 a já...nevěřícně zírám na stopky. Sice mi asi tak dvě minuty oproti mojí časomíře přidali(když já ji bohužel nezkontroloval přesně a podíval se pozdě), ale official time 2:05 nezní špatně. Jupí, úkol splněn. Jdu na čaj. Někdo mi nabízí panáka, ale teď by mě asi zabil...


Oproti loňsku zlepšení o 9 minut, taky ale běhám o rok déle a odpoledne jsem měl fest gumové nohy. Nádherný zážitek, občas je třeba dát si do trička. Příští rok? Padesátku a nebo pod dvě hoďky? Anebo jakkoli, ale hlavně běhat!