Rašeliny

aneb malá Kanada.

O tom, že nedaleko Rejvízu se nachází kraj jako vystřižený z Laponska nebo severní Kanady, tundra, jsem už psal. Jsou to rejvízská rašeliniště. S Jirkou jsme rašeliniště prolézali loni v lednu. Tehdy jsme našli Malé mechové jezírko a parádně se promáčeli. V létě jsem se tady vydal zase - to jsem byl sám dva dny na horách (ani tady není článek:) a v rašeliništi mě chytla parádní bouřka a promoklo na mě úplně vše, včetně nových bot a softshellky:). Přebrodil jsem černočernou Kofolovou říčku (přítok Černé Opavy) a promáčený opustil Rejvíz, aniž bych se dostal do centra národní přírodní rezervace. Stopoval jsem domů a v ruce jsem držel obřího praváka. A dnes jsem se byl do rašelin a potom i na hřebeny - Orlík a Medvěďák - nakouknout znovu.

Nedávno mi psal Jirka mail: "V sobotu jsem vyrazil přes Kobr a Kazatelny do hloubek rašelinišť, procoural jsem je prakticky celý, nejhlouběji jsem zapadl po kolena a to už mi trochu cvakaly zuby. Pak jsem ještě našel bombastický posed a když jsem byl v půlce žebříku, tak jsem si všiml, že ze čtyř noh má jednu ztrouchnivělou a jedna chybí úplně. Ale výhled u něj byl krásný na takovou centrální planinu, kde byla jen tráva a ojediněle zakrslý smrček. Blbý nápad ji přejít jsem naštěstí vzdal po pár metrech, kdy se to začalo tak trochu houpat a vrátil jsem se poslušně na kraj rašeliniště, kde byla půda zpevněná aspoň kořeny. Našel jsem i mou oblíbenou kládu, ze které jsem spadl loni do kofolové říčky, ale teď bych se ani moc nenamočil, vody bylo sotva do půlky lýtek. Završil jsem to poklusem klus do ZH..."

A za sebe nechám mluvit dnes fotky:

Cesta podmáčeným rašeliništěm. Jednou jsem zmizel v rašeliníku do půl lýtek. Hlavně že návleky jsem měl v batohu. Po lukách je nejlepší chodit po trsech trávy, v Kanadě se jim říká nigger heads, které čouhají z podmáčené půdy.


Záhadné červené bobule, brusinky to nebyly, budu muset někdy vyhledat:).


Prodíral jsem se hustým smrkovým polopralesem, ale kde bylo opravdu mokro, tak rostly bahenní borovice dál od sebe.


Nakonec jsem našel Malé mechové jezírko skryté v neprostupném, mokrém lese. Bloudil jsem mezi smrky a borovicemi a hledal jsem, kde se nad nimi otvírá obloha. Jezírko mělo dříve vodní hladinu, ale dnes je to jen silná vrstva rašeliníku. Po ledě jsem se prošel. Na zamrzlém rašeliníku jsem se bořil.

Rašeliník byl promrzlý jen na povrchu a pod ním byla slušná hloubka černé vody. Tady se musí opatrně.

Nad Orlíkem se vznášela tmavá opona z mraků, v dáli zářilo slunce.


Výhled nad mraky a do temných hor. Jeseníky čekají na sníh.


Karliny kameny, mračna a modro. Kontrast světla a tmy.

Po cestě z Medvěďáku jsem šel kolem zříceniny hradu Quinburg, kde je umístěna pamětní deska Johna Lennona, v pondělí uplyne 28 let od jeho vraždy. Pod plaketku jsem položil smrkovou větévku místo kytky a v hlavě si zpíval "Love is real..."