středa 11. února 2009

Slovensko v neobvyklé sezóně

Na Slovensku jsem byl naposledy v listopadu na Fatře s Lenčou, a to je dávno. Žít se má přece přítomným okamžikem. Proto jsem se na začátek února nedočkavě těšil jako malý kluk. Vymysleli jsme si přechod Nízkých Tater na sněžnicích...

4. 16 AM, temné ráno na nádraží v Ostravě. Naskakujeme s Kubou do rychlíku Excelsior, málem nám ujel, a tlačíme se do kupéčka k Jirkovi. Tím pádem jsme v kompletní sestavě. Jsme tři, před námi Ta3. Jedeme do Štrby, téměř okamžitě usínám.

Ráno, hory, vše před námi, ale už hmatatelně blízko. Září slunce, Vysoké Tatry a Roháče se smějí a zlatavě lesknou, nádherný klín Kriváně se strmí k nebi. Chci tam! Ale náš cíl je ještě o kousek dál, jedeme autobusem na sedlo Čertovica na hřebeni Nízkých Tater. Tady už počasí není tak idylické, ale pořád to vypadá nadějně.
Stojíme u asfaltky, autobus nás vyplivl do světa hor ze svých přetopených útrob, upravujeme batohy, chystáme sněžnice a pak, pak už jen přeběhneme asfaltku a otiskneme první stopy do sněhu. Do sněhu slovenských hor, o kterých vám teď budu vyprávět:

Zabloudit po prvních pár krocích je hloupé, ale nemůžeme natrefit na značku. Lezeme po sjezdovce přímo nahoru, taky lesem, boříme se do hlubokého sněhu. Za chvíli už trefíme náznak hřebene, doufáme že v houstnoucí mlze jdeme správným směrem. Za chvíli se mlha zase trhá a my jsme už na hřebenech, vpíjím si do očí siluetu zasněžených Vysokých Tater na obzoru. Ještě září slunce, ale za chvíli se na pár dnů schová. Vidíme převěje na hřebeni, mraky ženoucí se od jihu, vichr už trošku hučí, ale hřebeny se dosud lesknou sluncem. Jdeme už po tyčovém značení, ale ještě nevíme, jak moc bude za chvíli potřebné. Protože za chvíli se zatáhne opona a Tatry zmizí v husté mlze.
Bílá tma, jde se jako v bílé kouli, nejde rozeznat obzor, bílý sníh splývá z bílou mlhou, netušíme, jak strmý je svah, po kterém jdeme. Vlhkost se sráží v miliony kapek a zamrzá na nás. Neviděl jsme ještě takovou mlhu, ztrácím odhad vzdálenosti, víme jen, kde je nahoře a kde dole. Točí se hlava. Jirkovi namrzají brýle a já bych nejradši krájel mlhu nožem. Jediný, kdo trošku vidí tyčové značení je Kuba. Jdeme jako slepci po hřebeni a zažíváme nové, dezorientované pocity. I to k horám patří. Dnes jsme chtěli dojít někam za Chopok a spát ve stanu. Budeme moci říct, že je štěstí pokud vůbec dojdeme na Štefáničku, chatu nedaleko Ďumbieru. Začíná to být zajímavé.
Jdeme po strmém svahu, nad sebou vidíme gigantickou převěj, když do ní téměř vrazíme, už není tak gigantická a ani není sto metrů nad námi, ale jen pár kroků. V mlze je těžké odhadnout vzdálenost a skutečnou velikost čehokoli. Nevěřil bych, jak moc. Přelézáme převěj a jdeme podél polozavátých tyčí na hřebeni. Tady mi postupně dochází, že situace může být nejen zajímavá, ale i nebezpečná. Ledový vítr nám vane přímo do tváře a my nemůžeme najít pokračování značení. Vracíme se po vlastních stopách, děláme rojnici, zkoušíme si pomoci buzolou, mrzneme. Přitom Štefánikova chata nemůže být daleko, jsme na svahu, který by měl vést do sedla k ní. Nebo si to alespoň myslíme. Po nekonečné půlhodině a planých nadějích konečně Kuba najde další tyč, která ukazuje směr. Já ještě na cestě k ní slétnu z malé převěje (spíš závěje) a snažím se brzdit a následně se i postavit na sněžnicích na strmém svahu. Dál už nás tyče zavedou bezpečně až k nedaleké chatě. Pro dnešek je nejrozumnější zůstat tady.
Ubytujeme se v chatě a lijeme do sebe horký čaj, oklepávám led a vodu z bundy, kalhoty mám promoklé. Na pokoji si vaříme a oddáváme se hodům, protože jsme naše zásoby vyhodnotili jako dostačující. za oknem bláznivě hučí vítr a dohlednost není ani deset metrů. Bílá tma.
Večer nás slovenští skialpinisté napájí slivkou a nabízí nám čokoládu. V tomhle nečase jsou tady samí fajn lidé. Bylo by tu dobře, kdyby noc na Štefáničce nestála 11 eur. Aspoň, že k tomu byla skvělá snídaně.
Po ranní praženici vylezeme znovu do mlhy a vichru a míříme směr Ďumbier. Teda aspoň si to myslíme. Za chvíli se z mlhy vynoří skialpinista a nasměřuje nás na správnou trasu. Cesta na sněžnicích do kopce. Vidíš jen mlhu a jsi rád, že tě vichr bičuje zatím do zad. Horolezci jdoucí z hřebene nás varují, že vichr je tam šílený a až pětimetrové převěje. Závistivě pozoruji lezecké cepíny na jejich batohu. Taky potkáváme klučinu se splitboardem(skládací snowboard) - tohle vidím naživo poprvé. Ale za chvíli zmizí v mlze a mi stoupáme dál. Mlha, vítr.
Cesta na hřebeni utíká jako sen, kříž na Ďumbieru, nejvyšší hoře Nízkých Tater, 2043 m n.m., se objeví znenadání. Omrzlý sněhem. Nedaleko vidíme hranu svahu, za ní je pět set metrů hluboká propast do severních dolin. Lezu ke kříži, držím se ho a vichr lomcuje. Hlt čaje, Kuba mi podá dva čtverečky čokolády do pusy a jdeme dál. Tedy, skoro letíme. Vichřice se do nás bláznivě opírá, otáčí nás i s těžkými batohy a žene po svahu. Občas slézáme drobné skalní stupně, občas hledáme tyčové značení, občas nás vítr málem shodí k zemi. Nespoutané hory.
Pod Chopkem (2024m n.m.) počasí ukáže další pěknou věc, zmrzlý déšť, krupičky ledu nám vítr žene přímo do tváře. Štípe to a získáváme zdravě rudý odstín. Snažím se zabalit do kapuce, jak nejvíc to jde. Na cestu se téměř nedá dívat. Najednou se před námi zjeví kadibudka s vykrojeným srdíčkem, jsme u Kamenné chaty na Chopku.
Sedíme v chatě u dvou čajů (dva jen z úsporných důvodů), žvýkáme chleba a díváme se na namrzlé skialpinisty. Když se do chaty nahrne plno chlapíků z horské služby, odcházíme a tak se ani nedozvíme, že před chvílí na ně ve žlabu spadla lavina, nedaleko míst kudy půjdeme. Na hřebeni panuje peklo, v tomto větru postavit stan může být hodně těžké, moc to nechci zkoušet. Navíc je jasné, že na útulnu u Ďurkové dnes nedojdeme. Vymýšlíme náhradní plán, protože sajgon na hřebenech má ještě nějakou dobu vydržet, a scházíme z hřebenů. Míříme na sever z Chopku, a i když trochu bloudíme, tak kolem 1500m n.m. mraky končí a my po dvou dnech vidíme jinou než bílou barvu. Scházíme strmým svahem vlhkého sněhu, taje. Nedaleko nás vyjíždí z mlhy lanovka, strmé kotle míří do dolin. Já jdu v mačkách, kluci na sněžnicích. Možná by bylo nejlepší jet po zadku, strmost svahu klesá. Už jsme u sjezdovek v Demänové.
Střih. Stojíme u tající sjezdovky a připínáme bundy, sněžnice a čepky na batoh. Je dost teplo, po cestě teče voda. Z rádia na sjezdovce se line nasládlý pop a civilizace se na nás šklebí plnou silou. Kontrast proti čistotě hor. Radši rychle pryč.
Autobus do Liptovského Mikuláše nám zrovna jede. V Mikuláši na nádraží řešíma, kam se vydáme. Nejvíce nás lákají nedaleké Chočské vrchy. Ale do Prosieku nic nejede. najíme se a jdeme na stopa, už se smráká.
Tři kluci s velkými bágly, šero, jedeme mimo hlavní tah. Ne úplně ideální podmínky pro stopování. Z proti směru jede auto. Zastaví. - Kam jedete, kluci? - Do Prosieku. Auto se otáčí a nabírá nás. Řidičovi očividně nevadí alespoň dvacetikilometrová zajížďka. Za jízdy se z něj vyklube horolezec a popisuje nám, kde jsou tady v dolinách ledy a kde se lozí. vyklopí nás nedaleko ústí Prosiecké doliny. Díky mu za to, šťastné cesty a výstupy.
Je večer, tady pod horami není sníh, zamračeno. Nedaleko nás vytéká říčka ze strmého vápencového kaňonu. Tato část Slovenska, Chočské vrchy, je kraj vápencových tiesňav, skal, vodopádů. Luk na hranici z Oravou, ovcí a medvědů. Kraj svobodného toulání, kam se dá utéct, je-li na horách boží dopuštění. Jsme tady.
Spíme ve stanu, namačkáni s batohy. Celou noc déšť bubnuje na plátno stanu. Ráno vylézám do deště prví, musím na záchod. Ale počasí se umoudřuje. Už jen krape a tak vylézáme všichni a balíme se. Za chvíli je stan a vše ostatní v batozích, snídaně v břichu a zjistili jsme, že úzké ústí soutěsky je průchozí. Jdeme do kaňonu.
Zvláštní kraj, strmé skály, v únoru liduprázdno, místy led. Potok chvíli teče v korytu, chvíli pod zemí. Skalní stěny vysoko nad námi. Nádherný vodopád Červene piesky, veliký a hučící. Snažíme se po mokré skále dostat do údolí nad něj, ale nejde to. Snad jen skály obejít. Když vyjdeme z Prosiecké doliny, táhneme po lukách, na kterých se tyčí kříže, roste bodláčí a jalovce a od jara do podzimu pasou ovce. Nedaleko vystupují z mraků zasněžené Roháče. Máme plán, že zítra se vyškrábneme na Sivý vrch, nádhernou vápencovou horu zakrytou sněhem.
Na lukách hřeje slunce, chvíli jdu jen v krátkém tričku. Jde se lehce a nádherně. Při přeskakování potůčku do něj Kuba dupne. Za chvíli dojdeme do Kvačanské doliny a jdeme se podívat na nádherný Ráztocký vodopád a jeho dolinu. Tady odtud máme vzpomínky na léto. Teď si dáváme únorový kaňoning. Večer, to už jsme na zastávce v Hutech, přímo pod Sivým vrchem, se rozprší a tak si seženeme nocleh ve stodole u dvou starých mládenců. Vaříme na kamnech u nich v jizbě a v noci nás ve stodole na seně zafouká sníh. Přišla změna počasí.
Kvůli vánici výstup na Sivý vrch necháváme na jindy. Jdeme sněhem do třicet kilometrů vzdáleného Mikuláše (neměli jsme mapu, no) a stopujeme. Nakonec nás tři skvělí a parádně sprostí dřevorubci hodí do Mikuláše až na nádraží. Odjíždíme z božího, zimního Slovenska a já tam chci být ještě aspoň pár dnů. Už teď se těším na příště.

Just be in it. In the mountains.


Vysoké Ta3

Roháče


Já a Jirka chvíli před příchodem mlhy.

Kříž na Ďumbieru
Jirka a prosiecké stěny

Ve vodní tříšti vodopádu Červené piesky

Voda padající z nepřístupné doliny

Výhledy na Chočské kaňony

Snažíme se vylézt nad vodopád červené piesky, bohužel neúspěšně

Ledy v dolině



Článek je dnes poněkud delší, protože jsme to trošku flákal. V Jeseníkách jsou kupy sněhu a skvělé podmínky pro běžkování, tak se nedivte. Více fotek z předjarního slovenska najdete na etsmalynarod.rajce.net v albu Nízké Tatry atd.

pondělí 12. ledna 2009

Horoškola

Pár fotek ze zimního lezeckého výcviku. Vysoký vodopád a Sněžná kotlina.

Hlavní rampouch.

Ledolezení. Já jsem uřízlý kousek postavičky v levé části obrázku:)...


Alda, náš vedoucí.
Zkouším se z toho vysekat. Začátek cesty okolo rampouchu.

Kolmý led, v podání kluků z Litovle.





A tady jsou fotky z dalšího víkendu z lavinového svahu na Červené hoře. Sněžná kotlina:

U hrany svahu. Jako jediný jsem měl sněžnice, ostatní byli na skialpech a jeden z nás se trápil na běžkách. V tomto terénu sněžnice nebyly pomalejší než skialpy, ale z kopce jsem musel běhat.


Pohled dolů do břicha Kotliny.


Mlha klesá, koná se divadlo zvané inverze.

Jaj, modrý prostor nad hlavou, zbytečnosti jsou zakryté mraky. Hory a modré dálky.


Kopeme lavinovou sondu. Pod námi mlžné temno.


Je pořeba zjistit soudržnost sněhových vrstev a naučit se poznat, kdy hrozí lavina.

Další test, tzv. klouzavý blok. Urve se sníh pod lyžařem? A při jakém zatížení?

Hory a slunce! Barvy.

Nácvik zastavování pádů na strmém sněhovém poli. V podání drsné Janči.

A na závěr kalendářové foto inverze v Jeseníkách. Neváhejte a jeďte do hor, hory!


Za fotky děkuji Janě a Terce. Za skvělé zážitky z výcviku Aldovi:).


horský Vaša:)

úterý 6. ledna 2009

Vysoký vodopád

Lezení v ledu, pád a záchranná akce.

"Dospěl jsem do okamžiku, kdy mé tělo překypovalo energií, avšak má mysl byla nervózní a plná touhy. Přála si něco víc, něco skutečně hmatatelného. Vyhledávala stále s plnou intenzitou tvrdou realitu, jako by kolem nás nebyla...
Vy však hned vidíte, co dělám. Lezu."
John Menlove Edwards: Dopis od člověka

Hory mě vždycky fascinovaly, miluji strmé stráně a hřebeny, u kterých musíte zaklonit hlavu. V horách se nedobývají hory, ale překonává člověk. Hory jsou svobodné a opuštěné kraje a miluji pohled na Svět shora.
Jenže v horách není vždy bezpečno. Nemyslím tím jen maoisty v Nepálu a medvědy v Rumunsku. Z hory se dá občas spadnout a nebo si na vás lehne lavina. V horách jsou strmé srázy, vítr, sníh a led. Trhliny, blesky, séraky. Miny v Afghánistánu, zemětřesení, puchýře. Padající kameny, odřeniny a hloupá zakopnutí. Hory jsou veliké, o moc větší než jeden člověk, o moc větší, než hodně lidí. A občas se z nich dá spadnout, většinou, když to nejméně čekáte.
Protože bezpečnost, první pomoc a to, jak se má v horách pohybovat, jsou důležité znalosti, tak jsem se přihlásil do horolezeckého výcviku - jesenické horoškoly. Od podzimu jsme byli na skalách už hodněkrát a teď jsme se vydali drtit ledy na Vysoký vodopád pod Švýcárnu.
Kdo nikdy nelezl v ledu, tak tady je krátký popis: Led je mokrý, hrozně studený, křehký, rád se láme, kolem hlavy vám lítají kusy ledu. Jistíte se vývrtkami - to jsou šrouby do ledu. Rukavice máte promáčené hned. Systém je to jednoduchý - v rukou držíte dva cepíny (chcete-li zbraně, motyky...prostě sekyrky do ledu) a na nohou máte mačky. A pak už je to na vás. Sek, sek, kop, kop, a jste o metr výše. A znovu. Až nahoru. V pevném, ne úplně kolmém ledu je to paráda. Kolmé rampouchy jsou těžké, tenké glazurky ledu na skále se rády urvou. Mě si lezení v ledu získalo, je to dost jiné než na skále a mě přišlo skvělé, až asi do půl druhé odpoledne.

Stojíme pod vodopádem a já se připínám na lano, mám jistit Janu. "Bacha!!!" ozve se. Instinktivně se přikrčíme, už víme, že led se rád láme. Strnu. Nad okrajem vodopádu se objeví černá silueta těla. První spadne na vyvrácený strom v řečišti vodopádu, ale nezastaví se. Bezvládně se odrazí a po pár dalších nárazech dopadne k našim nohám. Jana ještě padajícího zastaví, aby neklouzal dál.

-

-

-

Údery srdce, teď se rozběhne akce. Volá se záchranka. Spadlý horolezec je v bezvědomí. Dýchá? Dýchá! Díkybohu. Jsme u něj už témež všichni.. Volá se záchranka, přepojování, horská služba. Zraněný v bezvědomí, ne, ne, otevřel oči. Snažíme se ho posunout od proděravělého ledu, pod kterým teče voda. Leží pod spadeným stromem, téměř se k němu nelze dostat. Horské to netrvá zrovna chvíli. Jedou na skútrech a pak ještě musí seběhnout sem. Zraněný zatím leží na bivakovacím vaku, v izofólii, zakrytý svetry a péřovkou. Každý dělá, co může. Hodně pomůže i mluvit na zraněného, pohladit člověka v šoku a pomoct mu připomenout, co se stalo.
Když konečně dorazí záchranáři z horské služby, tak chtějí volat vrtulník. Ale ten nemůže letět kvůli nízké oblačnosti. Zraněný zatím dostane krunýř kolem krku - fixace páteře a umístíme ho do nafukovacích nosítek. Pak nastává transport - první musíme horolezce, který absolvoval téměř třicetimetrový pád, vysmýkat z prostoru vodopádu a pak po velmi strmé, zledovatělé stezce vynést pár set metrů ke skútrům. Ještě, že je nás tu dnes tolik, jinak by horské službě transport trval o dost déle. I tak se všichni dost nadřou, než zraněného, který se postupně vzpamatovává, dostaneme do sjízdného terénu na Milionovou cestu. Odtud už uhání na skútru na Videlský kříž, kde čeká rychlá sanitka.

My se vracíme, rozpáleni z vynášky raněného, pro věci k vodopádu. Poděkujeme dvojce horolezců, kteří nám hodně pomohli a jdeme k autům. Kluci ještě pojedou do nemocnice, zjistit, co a jak.
Teď už můžu napsat, že vše dopadlo dost dobře. Otřes mozku a pohmožděná páteř sice není žádná sranda, ale vypadalo to hůře. Musím ještě napsat, že Alda, Piňon, Roman a vůbec všichni z horoškoly dělali, co mohli a nešťastnou nezaviněnou situaci zvládli na jedničku. Taky ještě poděkovat klukům z HS a lezcům z Litovle. A zdůraznit, že umět první pomoc je opravdu důležité a mít helmu při lezení je naprostý základ. Tady třeba zachránila život.

Konec dobrý, všechno dobré. Přeji brzké uzdravení.

Zimní pouť

Je brzo ráno, ještě tma a dva lidé zimomřivě podupávají na autobusové zastávce na Hvězdě pod Pradědem. Zase já a Jirka v horách. Zimních horách.
Ráno u Ovčárny nám chvíli trvá připnutí sněžnic a z ranního šera se začíná tvořit zlatavě jasný den, inverze, mraky v hloubce pod námi. Do hor!
Stoupáme k Petrovým kamenům hlubokým sněhem, obloha se jasní a začíná zářit, u bílých, namrzlých skal pozorujeme východ zářícího slunečního kotouče, rudý plameňák vzlétl nad Beskydy. Ano, mezi bílými hřebeny Karpatských pohoří a Jeseníky leží v údolích clona mraků, ale hory vypadají vzdáleny sotva na dosah ruky. Traverzujeme na sněžnicích Vysokou holi a jdeme se podívat nad Velký kotel - asi nejaktivnější lavinový svah v Jeseníkách. Nebe už je seversky modré a zasněžené smrky vypadají jako kusy ledu - Arktida, zářivá Arktida. Oči přecházejí ze záře tisíců sněhových krystalů, nohy se boří do prachových závějí. Od Kotliny jdeme po hřebeni, je tady vyšlapaná cesta a tak si sundáme sněžnice, ale za několik krátkých slunečních kilometrů je máme zase na nohou a scházíme z hřebenů směrem k Františkově myslivně - do nitra nejodlehlejší části Jeseníků. K hoře nazývané Mravenečník. Krátký hřebínek, na kterém leží právě Františkova myslivna a prales Bučina, spojuje horskou skupinu Mravenečníku (Dlouhých strání) a hlavní hřeben.
Jdeme lesy, kde jsou snad jen stopy sněžnic (ale nejen našich) a stoupáme vzhůru až na vrchol Mravenečníku, odtud obdivujeme strmé a hluboké doliny pod Pradědem (třeba Divokáč:) a vidíme další dva "sněžničáře", kteří se škrábou strmým svahem k přečerpávací elektrárně Dlouhé stráně - futuristickému jezeru na vrcholu hory. Jdeme tam také. Strmý val kolem přehrady připomíná minialpské svahy a nevidíte nic než svah a oblohu. Sněžnice kloužou. Za chvíli jsme nahoře, u jezera a ledový vítr nás zahání zase do nižších horských poloh. Zase bez sněžnic - na cestu přímo dolů se nehodí. Sbíháme svahy, ale i opatrně slézáme nejstrmější místa. Nakonec jsme si vybrali cestu průsekem, který shora vypadal schůdně, ale změnil se v ledopád a když jsme opatrně oblézali rampouchy a skákaly kolmé stupně do sněhu , tak se kolem nás valily miniaturní lavinky prašanu jako říčky - sněhopády. Ale přálo nám štěstí, trefili jsme místo, kde silnice, na kterou jsme chtěli slézt, nebyla vystřílená do skály a šly přelézt i zátarasy proti padajícím kamenům.
Na asfaltce jsme vytřepali sníh z rukávů, kapucí i kapes, přioblékli se a za veselého smíchu a obdivování okolních strmých scenérií(tady jsou Jeseníky nejstrmější) se vydali vstříc Divokáči - Divokému dolu.
Pod Divokáčem jsme zjistili, že Kamenná chata (seník) u ústí doliny už neexistuje. Prostě zmizela (vyhořela?), takže s nouzovým spaním se tady nedá počítat. O kousek výše, kde ještě dopadaly sluneční paprsky, jsme pojedli a hned nás rozklepala zima. Pořád bylo kolem 10 stupňů mrazu, musíme jít. Krátící se den a strmící se kopec nás donutily vydat se odtud přímo na Praděd a už nezkoušet lézt na obří skaliska nad dolem, kam mimo jiné vede nejdelší jesenická ledová lezecká cesta. Hřebeny byly ještě ozářené sluncem a tak jsme se v hlubokém sněhu (i když prošlapaném) a do kopce pěkně zpotili. Pak jsme produpali kolem svátečních běžkařů u Pradědu a když slunce zapadlo za inverzi, vydali jsme se zase volným terénem k Sokolím skalám.
Když jdete na sněžnicích na povrchu sněhu a občas se propadnete do kleče nebo borůvčí, tak se pěkně rozplesknete. Tohle se nám tady dělo často. Ve vyšším lese jsme nemohli stále natrefit na žádnou cestu a tak jsme se prodírali korytem potoka a svítili novými čelovkami. Nakonec jsme došli až k Sokolí chatě, kde jsem už kdysi byl, a zjistili jsme, že na její půdě se dá v suchu přespat. Ale noc byla ještě mladá...
Hodili jsme sebou a sestupovali dál údolím, přelezli bránu nějaké snad obory a octli se v horské vesničce Vidly. Chvíli jsme zkoušeli stopovat, ale kvůli zimě současně šli dál. Po asfaltu směr Bílý Potok. Zastavilo jediné auto - plné, ale zajímali se o nás, jestli něco nepotřebujeme. Hodným lidem zasílám dík:). Pak už jsme nestopovali, protože jsme nevěděli jestli Bílý Potok třeba není už za zatáčkou. Z Bílého Potoka jsme šli ještě pár krátkých, ale už unavených kilometrů do kopce na obří převis - skalní bivak Kraken. Po dvanácti hodinách chůze nás přijal a my se vydali na dřevo, rozhořeli oheň a začali roztápět rampouchy a vodu zmrzlou v petkách na čaje a polévky. Po půlnoci jsme ulehli do spacáků a ani mrazivá noc nás nevzbudila.

Druhý den jsme se ráno rychle sebrali a vydali se vstříc cestě a teplu. Strmý průsek na skalní město Chambre verde nás rozehřál, lezení na zasněženou skálu také. Odtud šli vidět špičaté vrcholky nějakých hor na Slovensku. Medvědí vrch je spolu s Mravenečníkem další opuštěná hora, tady jsme nemohli chybět. A už skoro domácí Orlík, hluboký sníh, vítr a chlad. A slunce, slunce. Nejkratší cestou na Rejvíz, sněhu ubývá, první lidé od Pradědu. Z Rejvízu stopem až domů. Do sprchy a namazat spálený nos. A o horách zase snít ve škole a dívat se na modravé hřebeny na dosah ruky. Mé hory. Hory lidí, kteří v nich chtějí být. A ani mráz jim nevadí.

Inverze a Beskydy a nějaké jiné, špičaté hory v dáli. Plameňák se chystá vzlétnout.

Jitřní, fialový Praděd. A Jirka - u své nemilované věže.

Slunce, Beskydy, záře. Mrazivé ráno. Baterky ve foťáku víc nevydržely Bylo to na ně moc krásy najednou...


Mávám z hor!

sobota 6. prosince 2008

Rašeliny

aneb malá Kanada.

O tom, že nedaleko Rejvízu se nachází kraj jako vystřižený z Laponska nebo severní Kanady, tundra, jsem už psal. Jsou to rejvízská rašeliniště. S Jirkou jsme rašeliniště prolézali loni v lednu. Tehdy jsme našli Malé mechové jezírko a parádně se promáčeli. V létě jsem se tady vydal zase - to jsem byl sám dva dny na horách (ani tady není článek:) a v rašeliništi mě chytla parádní bouřka a promoklo na mě úplně vše, včetně nových bot a softshellky:). Přebrodil jsem černočernou Kofolovou říčku (přítok Černé Opavy) a promáčený opustil Rejvíz, aniž bych se dostal do centra národní přírodní rezervace. Stopoval jsem domů a v ruce jsem držel obřího praváka. A dnes jsem se byl do rašelin a potom i na hřebeny - Orlík a Medvěďák - nakouknout znovu.

Nedávno mi psal Jirka mail: "V sobotu jsem vyrazil přes Kobr a Kazatelny do hloubek rašelinišť, procoural jsem je prakticky celý, nejhlouběji jsem zapadl po kolena a to už mi trochu cvakaly zuby. Pak jsem ještě našel bombastický posed a když jsem byl v půlce žebříku, tak jsem si všiml, že ze čtyř noh má jednu ztrouchnivělou a jedna chybí úplně. Ale výhled u něj byl krásný na takovou centrální planinu, kde byla jen tráva a ojediněle zakrslý smrček. Blbý nápad ji přejít jsem naštěstí vzdal po pár metrech, kdy se to začalo tak trochu houpat a vrátil jsem se poslušně na kraj rašeliniště, kde byla půda zpevněná aspoň kořeny. Našel jsem i mou oblíbenou kládu, ze které jsem spadl loni do kofolové říčky, ale teď bych se ani moc nenamočil, vody bylo sotva do půlky lýtek. Završil jsem to poklusem klus do ZH..."

A za sebe nechám mluvit dnes fotky:

Cesta podmáčeným rašeliništěm. Jednou jsem zmizel v rašeliníku do půl lýtek. Hlavně že návleky jsem měl v batohu. Po lukách je nejlepší chodit po trsech trávy, v Kanadě se jim říká nigger heads, které čouhají z podmáčené půdy.


Záhadné červené bobule, brusinky to nebyly, budu muset někdy vyhledat:).


Prodíral jsem se hustým smrkovým polopralesem, ale kde bylo opravdu mokro, tak rostly bahenní borovice dál od sebe.


Nakonec jsem našel Malé mechové jezírko skryté v neprostupném, mokrém lese. Bloudil jsem mezi smrky a borovicemi a hledal jsem, kde se nad nimi otvírá obloha. Jezírko mělo dříve vodní hladinu, ale dnes je to jen silná vrstva rašeliníku. Po ledě jsem se prošel. Na zamrzlém rašeliníku jsem se bořil.

Rašeliník byl promrzlý jen na povrchu a pod ním byla slušná hloubka černé vody. Tady se musí opatrně.

Nad Orlíkem se vznášela tmavá opona z mraků, v dáli zářilo slunce.


Výhled nad mraky a do temných hor. Jeseníky čekají na sníh.


Karliny kameny, mračna a modro. Kontrast světla a tmy.

Po cestě z Medvěďáku jsem šel kolem zříceniny hradu Quinburg, kde je umístěna pamětní deska Johna Lennona, v pondělí uplyne 28 let od jeho vraždy. Pod plaketku jsem položil smrkovou větévku místo kytky a v hlavě si zpíval "Love is real..."