Heegerův lauf

Viktor Emanuel Heeger jako první dovezl z Norska do Jeseníků první pár lyží. Od narození tohoto zlatohorského rodáka letos uplyne sto padesát let. Heegerův lauf je běh na lyžích pořádaný první sobotu v lednu na jeho počest. Nejedná se o žádnou velkou akci ani o závod, prostě výjezd do zasněžených hor, společenská akce s trhlým názvem.
Že se podniká taková akce, na tom má zásluhu hlavně Tomáš Novotný, můj bývalý třídní na základce. Vlastně všichni účastníci byli jeho známí, příznivci běžeckého lyžování. Tuto sobotu jsem se s touto skupinou lidí vydal na běžky...



Pátek večer, vichřice rve větve stromů a řádí. Hučivě se prohání a já si představuji zítřejší saigon na hřebenech. Vzpomenu si, jak jsme docela nedávno trpěli s Jirkou na Vysoké holi. Mám trochu obavy. V noci mě vzbudí klid, už nefouká.
6.35 ráno, autobus do Jeseníku. V něm sedí jedenáct běžkařů. Jedeme.
Na Červenohorském sedle už zase fouká. Jedeme na Švýcárnu, z Česnekového dolu se žene šílený vichr, výhledy na Mravenečník s vrcholem v mracích. Nevlídně osvětlený kraj, slunce skrz mračna. Stále jedu značně ve předu, jsme tři, kteří jsme se tak trochu utrhli. Trochu mě to překvapuje, ale pořád jedeme v pohodě. Na Švýcárně počkáme a dáváme si čaj. Někteří i jedí. Už jsem se stihly seznámit víceméně ze všemi "spolujezdci".
Ze Švýcárny jedeme přes vrchol Malého Děda na Videlský kříž, Praděd je velmi blízko, ale nepěknou věž kryje mrak. Vichr. Na vrcholku se do mě opře vítr a já svištím mezi kosodřevinou jako plachetnice. Obávaný a strmý svah Malého Děda se blíží, brzdím spolehlivým dosednutím na zem, a stejně mě vítr smýká dál. Svah je strmý opravdu hodně, i na jesenické poměry, a tak shazuji běžky, připnu je na batoh a lehkým během se spouštím do údolí. Ostatní také většinou shodili lyže, i když ne všichni:).
Na Videlském kříži, sedle, které odděluje Pradědskou a Medvědskou hornatinu, je jiný svět. Vítr jen točí větvemi stromů. Slunce, slunce a cáry mraků na modrém nebi. Nebeská pohoda. Sednu si na batoh, chroupu piškoty a čekám na ostatní. Slunce září.
Další cesta vedla po žluté značce napříč Medvědskou hornatinou. Zpočátku, na jižních svazích, bylo málo sněhu. Ale to se časem zlepšilo. Cesta se vinula přes Jelení loučky, kde jsem se v listopadu trápil v bezedném prašanu. Teď je sněhu daleko méně. Dále jsme jeli na Kristovo loučení pod Orlíkem a pak sjezd až na Rejvíz. Tady teprve nastalo to pravé trápení, už ty moje běžky nejezdí jako kdysi. Ale zase jsem strávil tento dojezd v příjemném povídání o norských a skotských horách. Na chatě Svobodě jsme počkali na autobus s čajem a kusem medovníku k oslavě dnešních Tomových narozenin.
Ujeli jsme něco přes třicet kilometrů, to je asi třetina legendárního Vasova běhu v severním Švédsku. A mezi námi jel i běžec, který Vasaloppet jel před čtyřmi roky a to mu bylo 56 let. Pěkná motivace na léta příští...