O půl osmé ráno mě z hlubokého a zdravého spánku vyburcoval brácha. "Nech mě spát,"zakňučel jsem. Ale MB(čti Malý Brácha:) se nedal: "Chtěl jsi přece jít na túru." Těžce vstávám a postupně se probouzím, za oknem je bílo, mrzne a je mírně pod mrakem. Čím víc jsem bdělý, tím více se začínám těšit. Rychle dám vařit čaj a začnu balit batoh. První snídaně, pak začnu chystat trochu jídla na túru, druhá snídaně, dám na hromadu oblečení, umyji se a za chvíli jsem připraven vydat se do hor. U třetí snídaně:), která mi má dodat ještě nějaké síly na cestu, zírám do mapy a vymýšlím trasu. Jsem sám sobě generálem a pode mnou se míhají vrstevnice kopců. Za chvíli mám v hlavě plán a chystám se vydat autobusem před devátou do Horního Údolí.
V alpské vesničce, která byla kdysi základním táborem středověkých horníků, vyskočím z autobusu. Ještě mám v ruce lístek za pět korun a na zádech sněžnice. Celý den před sebou a v nohách sílu. Chce se mi zpívat a chvíli běžím. Po místní sjezdovce se vydrápu vzhůru a divím se kolik je sněhu. Lehkým, krokem se vydám přes louky pod Kobrštejnem a vydrápu se přímou diretissimou až ke zřícenině(935m n.m.). Naše středeční stopy už dávno zakryl sníh. Na skále pod hradem koukám do daleka a obloha je himalájsky modrá. Do sněhu jsem se propadl už nad kolena, takže si nasadím sněžnice.
Jdu pod modrou oblohou kolem skal, z kterých visí ledové rampouchy. V takový den je hřích vydat se někam bez foťáku. Aspoň, že se nakonec zatáhlo.Z Kobrštejnu jsem sešel hlubokým prašanem a vydal se cestou vzhůru pod Orlík(1204m n.m.) a s přibývající výškou přibývalo i sněhu. Jdu bez čepice i rukavic, jenom v termotričku a flísce, ale pot ze mě stříká. Už teď mě napadlo, že jsem si s sebou nevzal zrovna moc pití. Sníh je hluboký a sněžnice vystihují tyto slova: nádhera, svoboda a dřina, fest. Vleču se asi dost pomalu, protože cesta vůbec neubývá. Nakonec však vytrvalost byla odměněna a došel jsem až tam, kde cesta začíná jít s kopce. U malého potůčku se napil a prašanem se dobrodil na Kristovo loučení. Odtud jsem pokračoval po žluté značce na pásmo Orlíka, kde jsem poobědval čaj a chleba a poprvé a naposled na této túře seděl. Za chvíli mi začala být zima, takže jsem šel. Když jsem na horách, přece se nebudu válet, ne?
Lezl jsem průsekem na Jelení loučky, a cesta stále byla tichá a bez jediného tvora, který by ji oživil. Jen ve sněhu veverčí stopy. Výstup průsekem hlubokým sněhem, tu a tam protnutým mělkým potokem, byl tak trochu křížová cesta. Sněžnice jsem namočil ve vodě a sníh se na něj zvesela lepil a mě tížil. Kopec to není nijak strmý, tedy v létě. Teď ale vrstva sněhu byla bezedná a i na sněžnicích jsem párkrát propadl až po kyčle. Byl jsem rád, že se mnou nešel nikdo z mých "horopozitivních přátel":),protože kromě Jirky(čti Geouš) by mě všichni proklínali a chtěli se vrátit:).Teda, tolik sněhu zase nebylo, ale ležel na vysoké trávě, borůvčí a nízkých keřích, které tvořili mamutí pasti. Bez sněžnic bych tady zahynul a nebo se musel bídně otočit. Jestli bych sem došel. Blahoslavené sněžnice. Když jsem se zpocený vydrápal do nejvyššího bodu stezky a okolo mě se prostírala mléčná mlha, rozhodl jsem se změnit plán. Původně jsem chtěl jít po hřebeni Jeleních louček(1205m n.m.) přes Černý vrch na Karliny kameny(1078m n.m.) a pak se nějak probít do Vrbna. Jenže v mlze a takovém sněhu se mi moc nechtělo jít přímo po hřebeni (navíc vím, jak vypadá les u Karliných kamenů), takže jsem si řekl, že půjdu po žluté dál až na sedlo Videlský kříž a do Vrbna třeba dostopuji. Jak jsem řekl, tak jsem neudělal. Během pár minut jsem sešel se značky a nic netuše šel přímo dolů jakousi cestou kamsi. Sníh tady byl taky hluboký, ale z kopce jsem po něm spíše klouzal a užíval si liduprázdných hor. Najednou jsem se octl na vrstevnicové cestě, kde byly vyjeté koleje od auta. Poprvé jsem dnes vytáhl mapu a podivil se, že jsem sešel z, pro mě dobře známé, žluté značky. 
Zjistil jsem, že když půjdu po této vrstevnicové cestě, tak dojdu pod Karliny kameny na Skalní potok, kde to už zase znám. Shodil jsem sněžnice, připl je na bágl a šel jsem ve vyjetých kolejích od lesáků někam na jih. Opravdu jsem došel tam, kam jsem chtěl a vylezl si ještě na jednu skalní vyhlídku a přečetl si cedulku o přírodní rezervaci Skalní potok, kde hnízdí sokol a žije rys. Pak jsem se vydal dolů po lesní cestě do Bílého Potoka, což je maličká vesnička v údolí Střední Opavy. Denní doba už pokročila, ale já si připadal už ve známém terénu. Jenže cesta se začala podivně kroutit a potok vedl úplně jinak, než jsem čekal. Nechtěl jsem zastavovat a vytahovat mapu, protože jsem už docela spěchal a když bych zastavil, tak bych musel i něco sníst. Takže jsem se oddal cestě a jaké bylo moje překvapení, když jsem vylezl opravdu v Bílém Potoku. Tady jsem snědl druhý a poslední chleba a řekl si, že zkusím stopovat. Do Vrbna to byly aspoň čtyři kilometry po asfaltu. Stál jsem na mostě, pode mnou bublala Střední Opava a začínalo sněžit. Vzalo mě hned první auto (a myslím, že na dlouhou dobu jediné, které jelo tímto směrem) a já vyskočil ve Vrbně na křižovatce směr Zlaté Hory a autobus mi jel až za dvě hodiny. Takže jsem zase zamával na auto dojel až do Zlatých Hor:)Nádherná túra, jen škoda té mlhy. Protože však ráno zářilo slunce, tak jsem použil fotky z loňska, kdy jsme s Jirkou šli na sněžnicích také napříč Medvědím krajem. Jen sněhu dnes bylo víc. No nic, jdu se osprchovat:))
Žádné komentáře:
Okomentovat