Bílé Karpaty

Je tomu už půl roku, ale teď, víc než kdy jindy vzpomínám na jaro a léto. Jeseníky, Podzimní hory, se ponořily do hloubky listopadových mlh. Ale když včera zářilo slunce a já pobíhal po Příčné hoře, vzpomněl jsem si na jarní svobodu.Půl roku starý příběh, je konec dubna a slunce zběsile vyhání kytky z půdy. Před sebou mám květnové státní svátky a doma by mě neudržel nikdo.

Téměř prázdninové putování přes hebké hory, Bílé Karpaty.

Pátek brzo ráno, ujíždím autobusem Jeseník - Zlín do Olomouce. Mám se tam zúčastnit nějaké chemické olympiády, beru to jako nutné zlo - jízdenku do Olomouce mi proplatí škola. Hlavní úkol zní, nepoleptat se, když mám za sebou praktickou část oddechnu si. Na stravenku si vyzvednu dvě jabka a mizím na vlak. Ani jsem nepočkal na vyhlášení výsledků.
Olomouc, vlakové nádraží. Plno lidí, je pátek. Bzukot. Z rychlíku z Prahy vyskakuje Jirka. Máváme na sebe. Jízdenka do Velké nad Veličkou, už nás čekají. Karpaty.
Vlak se řítí Dolnomoravským úvalem. Rovina a slunce. Zalykám se vzduchem, který se řítí stokilometrovou rychlostí podél vlaku. Prázdninový pocit. Jako malí kluci, smějeme se snad všemu. U pravého okýnka se zvedají maličké Chřiby, u levého leží táhlé zelené kopce. Karpaty!
Trať pokračuje hlouběji do hor, Velká nad Celičkou je už za námi, nedopatřením pokračujeme na černo. Průvodčí mávne rukou. Podletní večer, Javorník nad Veličkou, říčkou maličkou.
Putujeme do kopců, zatím po mírné, lesní asfaltce. Podél chladné vody. Voní tu bukové dřevo. Odpočívadlo a zděný seník. Večeříme, potkáváme nějakého turistu, baštím chleba se sýrem a povídáme si. Chce přespat tady v seníku. V Bílých Karpatech byl před padesáti lety. Vitální, příjemný děda, takhle bych chtěl zestárnout. Loučíme se a jdeme dál, večer je ještě vlahý a mladý. U hájenky cesta odbočuje, lesníci grilují. My jdeme. Volají na nás, prý jdeme špatně. Hostí nás vínem a ukazují cestu. Na Velkou Javořinu vzhůru do lesa. Jdeme po nádherných, bělokarpatských lukách. Středomořský kraj. - Tady to vypadá jako v Černé hoře, říká Jirka. Nádherné louky, ztrácíme značku, zase jdeme lesem, stmívání. Na kopci boží muka - "Důvěřuj Pánovi, svěř se své cestě, on povede tvé kroky,"dodnes si pamatuji. Stříbrná bučina. Nádherný den končíme u Dibrovova pomníku, ve tmě nejde přečíst, jen tušíme pěticípou hvězdu. Spíme na cestě tři metry od země slovenské. Měsíc prosvětluje bukový les. Okolo produpe ježek.

Sobota, dlouhý den. I po půl roce si pamatuji všechno, čas se rozloží do nádherných okamžiků. Jen si nejsem jistý, jak šlo vše za sebou.
Brzo ráno nás vyhání zima vstříc cestě. Vysoká obloha slibuje horký den, teď však hrozná zima. Až v kopci na Velkou Javořinu se začínáme potit. Zase louky, stále šlapeme československou hranici. Daleké výhledy na dlouhý šíp Malých Karpat, k severu snad Kysuce, snad Beskydy. Pamětní deska: "Tu bratia vždy sa stretať budú." Jdeme bukovým pralesem, mimo cestu, lezeme na starou vojenskou rozhlednu, slézáme obří bučinou na značku. Jelen odskočí do neznáma. V malé vesnici dokoupíme chleba a pár drobností, ať prázdné batohy nevypadají zplihle. Lezeme přes luční hřeben a poté lesem na Velký Lopeník. Jarní bukové lesy vypadají zdálky jako brokolice. Slunce dští vedro a pot štípe v očích. Jsou sice nízké, ale strmé ty Karpaty. Dřevěná rozhledna na Lopeníku, tatranka a po delší době turisté. šlapeme dál, už nevím kudy. Hory hedvábně plynou, sůl se drolí kolem očí, pijeme z potoků. Občas ztrácíme značku, občas ji najdeme. Na lukách nad Starým Hrozenkovem, si kus zajdeme, ale zase obdivujeme kopanice. Ve Hrozenkově místo obědu zmrzlina, první zve Jirka mě, potom já ho. Sedíme na kamenném schodku, chladí nás. Ale je třeba jít dál, když máme sílu, je třeba jít. Znovu jdeme v kopcích i přes malé vesnice. Potkáváme Dzurindu..! -Je to on? Už zmizel za zatáčkou, nevíme. Že by šel sám s krosnou Bílými horami?
Cesta korytem potoka, znovu na hranicích, na lesních cestách hraniční přechody pro zvěř. Táhneme volně, kterou chceme zemí. Až večer najdeme pramen, žíznivý a ušlí dlouhou cestou. Natáhneme alumatky a svalíme se do trávy a loňského listí. Chvíli ticho, nohy tuhnou. Jirka vytahuje výbornou čokoládu, dělíme se na půl a jíme. Až to nás vzpamatuje. Vaříme polívku, mezi chody ještě chleba a sýr, potom ovesnou kaši. Jedinečná chuť. Pak jen tiše ležíme a díváme se jak tmavne večer a vychází hvězdy. Pijeme litry vody a ani neodbíháme na záchod. Máme za sebou pětačtyřicet kilometrů ve vedru přes hory, téměř bez jídla. Zasloužený den.

Nedělní ráno nás znovu zastihne na cestě, noční chlad nás vyžene z tenkých spacáků a hory jsou tak nádherné. Zase skoro nesnídáme, i když jsme si říkali, že dnes musíme přes den více jíst. Stoupáme na vrchol Javorník, v Bílých Karpatech asi oblíbené jméno, ale okolo nás jsou buky. Hřeben je poté přerušen Vlárským průsmykem, scházíme do něj, zase ztrácíme značku a jdeme cestou v bukovém mlází - zelený tunel. První domy a jehňata. Za chvíli jsme na hlavní cestě podél říčky Vláry. Jeden z hlavních tahů na Slovensko. Zkoušíme stopovat, ale všichni ukazují, že jedou jen kousek. -My taky! chce se mi volat. Asi s krosnami vypadáme, že chceme někam na Fatru či dál. Malá ale dlouhá vesnice Sidonie, za potokem Slovensko, domky obložené neskutečnou zásobou bukového dřeva - tady se asi plynem netopí. Cesta zase stoupá do hor, mouchy nás obletují. Přelézáme potok a jdeme slovenskou zemí, habrový prales a louky, z kterých není vidět na míle daleko lidský výtvor. Blížíme se k Vršateckému Podhradí, kraj strmých vápencových bradel. Kdysi tu snad byly korálové útesy, dnes skály ční nad lesy. Parkoviště, hotely a vesnice, ale tak nádherné skály. Javory babyky. Za jednu skálu schováme batohy a prolézáme skály a zříceninu. Hrozně mě bolí lýtko, asi jsem dostal zánět šlachové pochvy(diagnóza od Jirky:), ale nějak jsem to rozchodil. Sedíme na skále, pod námi Vršatecké Podhradí, strmá, bílá skalní stěna a horolezecké skoby.
Poté se vydáváme po neznačené stezce hluboko do nitra vápencových bradel směrem k Červenému vrchu. Chceme jen obejít nejbližší vápencový ostroh, ale nevíme, že bradla se táhnou mnohem dál. Jdeme pod skalními stěnami, létají nad námi dravci hnízdící na vrcholcích skal. Cesta je na strmém svahu, listí a suť klouže. Jednou spadnu. Jdeme snad už hodinu, když se objeví skály, na které by šlo vylézt. Lezeme k vrcholu hřebene, vápence a vonné bylinky. Na druhou stranu se otvírá kolmý sráz. Hřebínek jak bulharské Končeto. Jíme a kocháme se pohledem na skály táhnoucí se do nedohledna. Spěchá k nám otázka, jak se odtud dostaneme. Nedaleko je mezi skalami sníženina, tam by se možná dalo prolézt na druhou stranu. Slézáme ze skal a zkoušíme se dostat k sedlu. Prolezeme jím a slézáme do strmého údolí a do bukového pralesa na druhé straně. Listí a suť se drolí, chytáme se všeho, čeho jde. Svah je skoro kolmý, lezeme podél trouchnivých kmenů na dno suchého údolí. Tam se trochu zorientujeme a po pár minutách dorazíme i na cestu. Vracíme se k Vršatci a pak jdeme dál, směrem do českých zemí.

Kol skal jsme se motali snad dvě hodiny a ušli snad dva kilometry, ale bylo to úžasné. Asi jsme se pohybovali uvnitř rezervace, ale ničemu jsme neublížili. A kdyby každý horami chodil jako my - nebylo by pak parkovišť a hotelů, asfaltu a aut a ani by nebylo třeba rezervací.
Cesta vede znovu přes les i opuštěné louky a den končíme na louce nad Brumovem-Bylnicí. Spíme na posečené zahradě momentálně opuštěné chatky, protože je tam pramen a ještě chvíli hřeje zapadající slunce. Pro velký úspěch opakujeme hostinu ze včerejšího dne. Jirka vytahuje další čokoládu, měl nedávno svátek, a švestková studentská pečeť v nás jenom zasyčí, polévka i ovesná kaše a už si jen lehnout a povídat. Ještě za zavřenýma očima se míhají zmatené obrazy strmých vápenců i opuštěných luk. Za námi je dalších pětatřicet kilometrů.

Pondělí, ráno začalo zase brzo, v noci trošku mrzlo a jinovatka si lehla kolem drkotajících poutníků. Ještě že člověk na zimu s prvními hřejivými paprsky slunce zapomene. Scházíme do Brumova, kde se odehrávala Vaculíkova Sekyra a po loukách skáčou skupinky zamilovaných zajíců. Na opuštěném nádraží čekáme na vlak a ani nevíme, kterým směrem by bylo lepší jet. Poté přestupujeme z motoráčku do rychlíku, který míří až do Prahy. Já vyskočím v Olomouci a mávám Jirkovi, který byl dnes za školou a lehkým krokem mířím za mou sestrou, která tady studuje. Na kolejích u Aničky jsem si nechal kalkulačku a jiný "bazmek" z chemické olympiády. Strávíme spolu příjemný den v Olomouci. Když večer odjíždím domů, jsem trochu unavený. Z nádherných hor a dlouhých dnů. "Uvidíš, že až si odpočineš, budou ti Karpaty připadat jako ráj,"říká mi Anička a já odjíždím domů.
Měla pravdu, ráj, Bílé Karpaty. Snad dřív než za padesát let. Mávám a volám:
Já chci do hor!
Tehdy jsme sebou bohužel neměli foťák, takže jsem použil nějaký výběr fotek z internetu. Kromě jedné (Vršatec), která nevím odkud je, jsou fotografie použity ze stránky www.3athlon.com/chko_bile_karpaty, foto Jan Jelínek.