Večer na Příčné

V sobotu jsem se chtěl vydat na túru na hřebeny, ale nějak to nevyšlo. Takže sobotu jsem strávil spíše pracovně - na brigádě u sestry na baráku - se Zedem. Až večer se na nás konečně usmálo štěstí a sestřin manžel nás naložil do dodávky a v hustém sněžení nás vyvezl do sedla Na křížku, odkud jsme se vydali na takovou menší, večerní túru.
Cesta v dodávce, na velké čelní sklo se valí sněhové vločky a sníh už drží i na cestě, je to sice jen takový poprašek, ale sněží hustě. Projedeme Horním Údolím kolem alpského kostelíku a přes pár serpentin do sedla, které odděluje Medvědskou hornatinu a Zlatohorskou vrchovinu. Sněžení ustává a objevuje se podvečerní, modrá obloha. Tmavá, daleká. Je něco před půl pátou.
Jdeme svižným krokem zasněženou cestou a stoupáme k vrcholu Příčné hory(975 m n.m.), která se tyčí vysoko nad Zlatými Horami a staví se jako hráz proti polské rovině. Za chvíli už jdeme jen lesem a probíjíme se k hřebenové cestě, na ní je už sněhu docela dost. Chvílemi běžíme a prašan stříká kolem nás. Večer tmavne jen západní obzor, Šerák, Keprník a mraky, tonou v oranžové záři.
Podaří se nám podívat i na vrchol vysílače, lezeme tmou a kolem nás se sypou krystalky sněhu. Horní poklop je zamrzlý, několikrát do něj musím praštit, abychom se dostali až nahoru. Železný žebřík je namrzlý a studí. Nahoře je kruhový výhled do všech stran, Jeseníky už upadají do tmy a začínají zářit města hluboko pod námi. Dělíme se o čokoládu. Slavnostní, večerní pocit, hory! Slézáme dolů a už pod hvězdami upalujeme nejpřímější cestou v severním svahu domů. Sníh klouže a padáme po tmě, kloužeme sněhem. Dole už sníh skoro není, jen jemný poprašek, ve tmě se propadáme do nedostatečně zmrzlého bláta. A pak už jsme doma, projdeme večerní Zlaté Hory, Zede si u nás vyzvedne kolo, půjčí si čelovku a sjede domů. Tady si radši poznačím, že mi čelovku ještě musí vrátit:). Pěkný, večerní výšlap.Louky a meze nad Heřmanovicemi, už v zimním hávu.

Vysílač na hřebeni Příčné hory, věčné lákadlo:).