Dnes jsem ve škole skončil už o půl dvanácté, byla to zcela výjimečná situace, o to však příjemnější:) Ve 12.00 jsem s Petem, mým mladším skautským kamarádem, který má čtyři hodiny každou středu, nasedli do autobusu a vydali se směrem na Rejvíz.
Rejvíz, docela dost sněhu, poledne. Sněží. V dáli lesnaté kopce. Kloužeme se po cestě a dělíme se o rohlík a koblih. Jdeme podél hranic Rejvízských rašelinišť , NPR Rejvíz, která ukrývá rejvízské rešeliny a míříme na vrchol Kobršejnu, kde se na skále tyčí zřícenina hradu. Běžíme sněhem a stoupáme do pořádně strmého kopce - jak už to bývá, jdeme-li na hrad.
Nahoře na zřícenině přelézáme přes průrvy na vrcholech skal a všechno klouže. Skočit do prázdna na klouzavý sníh chce trochu odvahy. "Tohle už je docela outdoor,"hlesne Peťa:). Z Kobrštejnu kloužeme svahem po zasněženém kamení do údolí Černé Opavy, sněží čím dál hustěji. V Horním Údolí se podělíme o trochu čokolády a o něco níže se nám podaří stopnout odhrnovač a ten nás doveze až do Zlatých Hor. Sedíme dva na jedné sedačce a řidič vedle nás pokuřuje. Ve Zlatých Horách vyskočíme z vysokého auta na zem poprášenou sněhem a sněží čím dál hustěji...
Včera touhle dobou jsem ještě seděl ve škole. Kdyby byla škola vždycky tak krátká, to by se to"túrovalo" po horách.
Bohužel jsme neměli foťák, tak aspoň pár sněžných fotek z loňských Jeseníků, dnes byla obloha více šedá...
Omrzlý modřín, ukryt ve skle.
Ten nejbližší kopec je Zámecký vrch - neboli Kobrštejn. Foceno, jak jinak, z Rejvízu.
Žádné komentáře:
Okomentovat