Většinou přijedu ze školy skoro za tmy a jestli chci běhat, tak musím ve tmě osaměle tepat asfalt. Dnes však ne, v zářícím slunci běžím mezi spícími stromy. Zvláštní pocit, v lehoučkých botkách neslyšně proletím sněhem. Přeběhnu přes louky a supím vzhůru do kopce neporušeným sněhem. Už mi chybí ty výběhy na Příčnou, ale v nohách stále cítím sílu. Vzhůru do kopce na Zlodějské louky, převýšení kolem dvouset metrů není nic hrozného, rychle je za mnou a už běžím po lukách a vidím slunce mizet za lesnatou Příčnou horou. Paprsky letí nad stromy a ozařují vzdálený konec louky. Na pár místech zapadnu po kotníky po sněhu, občas podklouznu, ale běží se mi lehce. Sněhu není moc.Běžím dolů cestou po druhé straně kopce, neposkvrněný sníh ubíhá do dáli pod nohama a srnky jen nepatrně odskočí do lesa a ani moc neutíkají před běžcem, který tiše a šťastně kluše skrz lesy. Běh v lesích, v horách, to je to pravé. V lesích sytím prameny své duše.
Možná bych o tomhle výběhu ani nepsal, nebyl dlouhý ani nijak významný, jen jsem si uvědomil, že k běžeckému štěstí musím pobíhat po lese, ne po asfaltových cestách. Musím se víc snažit běhat za světla, ať můžu do lesů. Ať můžu hrát hru na vlčí dech a gazelí nohy v prostředí, které je mi nejmilejší.
Žádné komentáře:
Okomentovat