V mlhách na Medvědí vrch

Dnes se počasí moc nevyvedlo, celý týden svítí slunce a vůbec je všemožně krásně, ale sobotní ráno? Podíval jsem se do mlhy, mrholení a chlad, a radši bych zalezl zpět do postele. Ale dnes jsem byl domluvený s Jirkou(nebo Georgem, čili Geoušem:), že se trochu projdeme po kopcích. Je čas vstát.
Za chvíli píská voda na čaj a já chaoticky balím batoh, který jsem od minulého víkendu stejně nebyl schopný vybalit, snídám a tak nějak se dostávám přes hradbu obvyklých ranních úkonů. Ať už jsem v horách.
Na zastávku autobusu doběhnu včas, ale autobus nikde. Jen několik rodin s malými dětmi, které neskutečně řvou. A potom po nich řvou rodiče. Ať už jsem v horách!
O zastávku dál nasedne Jirka, tísníme se na sedačce mezi batohy a sněžnicemi a oblečením, které jsme si nestihli obléct. Na Rejvízu se budeme muset hodit trochu do parády. Mám pro Jirku dárek, mapu Jeseníků, svoji někde ztratil a já jich mám zrovna víc( než zase nějakou ztratím já, že:). Za zamlženými okny autobusu poprchává.
Rejvíz, skok z busu s plnou náručí vybavení do sněhu. No, sněhu tu už ani moc není. Sněžnice putují na batoh, bunda do batohu a svižným tempem vyrážíme do lesů. Už teď mě začíná bolet bránice smíchy, delší dobu jsme se s Jiřinem neviděli a teď se smějeme každé blbosti a občas i dobrému vtipu.
Počasí je vyloženě melancholické, mlhavé, ale ne my. Vesele šlapeme tajícím těžkým sněhem a zledovatělé cestě se neúspěšně pokoušíme lyžovat, na pohorkách. Za chvíli míjíme Kazatelny a už jsme pod Supí chatou, kde jsem byl před měsícem v docela podobném počasí. Všude mokrý sníh.
Brodíme se vodou a kloužeme po ledu. Hodil by se víc kajak nebo mačky? No, nejvíc asi gumáky. Okolo nás lesy nasycené vodou, zelené smrčiny. Na Kristově loučení, místě kde kdysi umrzl lesník, nasazujeme sněžnice. Už jsme přeci jenom nad tisíc metrů a sněhu je dost. Orlík obcházíme a stoupáme do rozlehlého sedla pod Medvědím vrchem, poté vzhůru až na Medvěďák. Mlhy se chvíli trhají a naproti se zvedá zasněžený Orlík. Nevlídno, severské předjaří, mokro. Na skalách, vedlejším vrcholu Medvědího vrchu, trochu jíme. Vítr fouká a na chvíli se z mraků vyloupne hlavní hřeben a Praděd. V průseku vedou podivné stopy, jakoby vlčí. Přemýšlíme, jestli tady může být. Vlk za noc uběhne padesát kilometrů, z Beskyd přes pustý Nízký Jeseník by přijít mohl. No, spíše to byl toulavý pes, ale kdoví? Sundáváme sněžnice a přelézáme přes skály. Když mi zmizí noha v mezeře mezi skalisky a padám do neznáma, není mi zrovna veselo. Radši sněžnice za chvíli nasadíme, tady je sněhu hodně. Jdeme lesem směrem ke skalám Zelené komnaty, alespoň si to myslíme. Když dojdeme na vrstevnicovou cestu, je nám jasné, že jsme zbloudili. Odhrabáváme sníh sněžnicí a zjišťujeme jestli nejsme na asfaltu, ne. Slézáme lesním průsekem v hustých smrčinách, i přesto že podobných míst jsou tady tisíce, je nám krajina povědomá. Jirka tvrdí, že slézáme k hradu Quinburg. Za chvíli je jasné, že má pravdu. Quinburg je nejvýše položený hrad na Moravě i ve Slezsku a jeho nepatrné zbytky stojí na nádherných skalách. Více než před rokem, v nádherném podzimním dni jsme tudy šli a po několika neúspěšných pokusech hrad nalezli.
Dnes jsme šli už najisto a za chvíli sedíme na suchém kameni pod skálou a pamětní deskou Johna Lennona. Jen ze skály nad námi kape voda. Hryžeme chleba a mě napadá, že Lennon má za čtrnáct dnů výročí úmrtí. 8.12.1980 stojí na sádrové plaketce.
Poté začíná dobrodružný sestup dolů z Quinburgu přes les, bezcestné svahy, kloužeme po sněhu a slézáme skály. Sněžnice už dávno visí na batohu. Na vrcholech skalních stěn krásné plošinky na postavení stanu, snad na jaře. Jedeme dolů po skluzavce vedle skály, přelézáme popadané stromy. Až níže se cesta vyrovná. Projdeme nádherný řídkým blátem a přebrodíme potok, v mlze dojdeme na Drakov a odtud po asfaltu na hlavní cestu. V horách jsme za celý den nikoho nepotkali. Odlehlost.
Došli jsme až do Heřmanovic a po prohlédnutí jízdního řádu na zastávce začali stopovat. Najednou autobus.
"A vy tu mládenci čekáte na parník, nebo co?" vítá nás řidič. " Já tady vůbec nemám zastávku."
Nacpeme se do autobusu, Jirka docela s problémy - sněžnice připevněné napříč na batohu tady nejsou úplně fajn. Konečně se naskládáme na sedačku a zavalíme se batohy. Slečna před námi se asi dobře baví, ale už sedíme:)
S večerní tmou vjíždíme do Zlatých Hor.

Asi jsem toho dost vynechal, dnes se toho událo tolik. Každopádně děkuji Jirkovi, že za mě zaplatil autobus:) a že vzal s sebou foťák. Jenom škoda, že v něm nebyly nabité baterky:). Ale pár fotek jsme udělali, a až mi je zítra Jirka pošle, tak je sem umístím.