Cestování

aneb běh domů ze školy, Jeseník-Zlaté Hory.

Studuji v Jeseníku, městě, které je asi 25 kilometrů vzdáleno. Cesta trvá kolem 45 minut, dost na to aby ze dne ukrojila podstatnou část. Snažím se vždy čas v dopravním prostředku aktivně využít. I když nejlepší je zvolit nějaký aktivní dopravní prostředek.
Ráno jezdím vlakem, ve Zlatých Horách železnice začíná (no, někteří tvrdí, že končí...) a zajíždí sem jen jeden malinkatý motoráček, lokálka. Moc lidí vlakem nejezdí, nádraží je za městem a kdo dnes chce chodit. Vlak má ale tu výhodu, že odjíždí nejpozději. V době, kdy vycházím, jsou už všechny přetopené smradlavé autobusy pryč a já svižným krokem spěchám na vlak, aby mi neujel. Někdy musím k vlaku doběhnout, průvodčí se zlobí, třeba je po odjezdu. Kdo z vás může říct, že na vás čekává vlak? Čas strávený ve vlaku využívám hlavně k učení, doma se skoro neučím, někdy si čtu. Cesta zpátky může být autobusem i vlakem, dle klíče být doma co nejdříve.
Jenže já vůbec nechci psát o prostředcích hromadné dopravy. Jeseník není tak daleko, abych nemohl sednout na kolo a uhánět květnovým ránem pod horami podél říčky Bělé. Zpátky je na kole nejlepší jet přes Rejvíz, je to sice do kopců, ale pak z kopců. A v dálce se tyčí vrcholy Hrubého Jeseníku. Když jsem v prváku jel párkrát na kole, rád jsem o tom vyprávěl. V druháku jsem jezdil trochu častěji, jaksi samozřejměji. Jednou dokonce začátkem března, na Rejvíze bylo trochu sněhu. Jenže kolo není úplně ideální, začínám na něm jezdit až na jaře, kdy rána nejsou ledová. A na kole se toho do školy moc nenaučíte. Dříve by mě nenapadlo ze školy běžet...
Ale už není dříve, ráno jsem přijel jako obvykle vlakem, ale domů jsem se vydal po svých. Ve skříňce jsem nechal batoh a jen v běžeckém jsem vyběhl ze školy. Nikomu jsem o tom radši moc neříkal. Můžete machrovat, že jezdíte na kole, ale pro běh má mnohem méně lidí pochopení.
Peníze a průkaz na slevu jízdného mi do Zlatých vzal kamarád.
Lehkomyslně a lehce. Tak je třeba běhat. V odpoledním slunci jsem vyběhl a vydal se do lesů.
Trasu jsem si vybral myslím dobře. Nevedla až nahoru na Rejvíz a hlavním cestám jsem se vyhnul. Cesta vedla přes lesy pod Zlatým Chlumem až k pramenům Javorné, údolím Javorné, krásné říčky, a přes dva kopce až domů. Ale začátek byl krušný.
Ze školy jsem vyběhl rychle. Mé nohy proběhly ulicemi Jeseníku a já si všiml jak slunce pálí. Říjnové slunce. Titěrná asfaltka se vyhoupla k Harikáčům, Čertovým kamenům, a já už věděl, že mám hrozný hlad a žízeň. Pil jsem sice dost, ale bylo vedro. A hlad - ve škole jsem toho moc nesnědl a navíc jsem byl běhat včera pozdě večer.(Pravidelný běžecký úterek s Tomem Novotným a Štěpou Začalem:). Pro tatranku bych si zaběhl třeba tři kilometry, ale nebylo kam. Žízeň jsem tišil z různých pramínků. Nad jedním byl vyřezán krásný nápis: "Chovejte se jako zvířata. Neničte přírodu."
Ale za chvíli jsem hlad rozběhl, podzimní stromy mi byly odměnou. A výhledy do dálek.
Běh údolím Javorné mezi barevným listím. Pod lipou barevné dukáty, zlaté listí. Jinde mdlá zeleň už opadaných jasanů, žluť javorů a výsostná barva podzimu, buková měď. Stará chalupa s předválečnou omítkou, za ní zborcená stodola. Kaplička a znovu hlad. Přes kopec do Ondřejovic, domov se blíží.
Vesnická zrada - malý ratlík leží na silnici, já neohroženě běžím dál. Začne vztekle štěkat, zařvu na něj. Zabíhá do zahrady a přivádí většího kamaráda. Přestávám křičet a obrovitého křížence snad pitbulla a rotvajlera opatrně obcházím. Stojí na cestě a hloupě se kouká.
Poslední kopeček na prosluněných lukách, tady můj běh už moc běh nepřipomíná. Nadvedro. V seběhu se mi ale podaří natáhnout nohy, kousek přes les a asfaltka, cesta z Jeseníku. Zrychluji, cedule Zlaté Hory. Celou cestu jsem v lesích nepotkal člověka.