Maraton

aneb nový světový rekord!



Dnes Haile Gebrselassie zdolal maratonskou trať nejrychleji za její dlouhou historii. Fandil jsem mu:)

Takže 2:04:26...nová výzva:)

Do hor

Tak se plány zase mění, naše roverské putování bude! Sice zkrácené a jinde, ale bude. Dnes mizíme do hloubi Medvědské hornatiny, jesenického severu a za oknem zase září slunce, vítr ze stromů shazuje vodu po průtrži mračen a žene po obloze cáry mraků. Vítr, vítr, větvemi točí. Nezbývá než se vydat do hor. V neděli napíši, jaké to bylo a zase se dám do běhu...Mávám.

Třeba někdo bude mít i foťák:)


Tady je ještě pár fotek z minulého týdbe z výpravy na nádhernou Lyru:

Listnatý, zlatavý prales Jelení bučiny.

Skalnatý vrch, brzké ráno. Nejvyšší postavička pod křížem jsem já:)

Praděd a severská obloha.

Těším se do hor, orlí křik a vítr...Kdybyste teď viděli jak zářím já i slunce za oknem. Hurá...

Pětadvacet nebo dvakrát tolik?

Tak do Rychlebských hor jsem nakonec neodjel. Jsou zahaleny mlhou a deštěm. Ale byl jsem poslední, který s cestou počítal. Jenže před nástupem do autobusu jsem se podíval na mobil...
Ale nevadí, hory trpělivě čekají léta, vždyť jsou z větší části tvořeny už prvohorními usazeninami.
Dnes jsem se ani běhat nedostal, venku spíše lije, než prší a já koukám z okna jestli přestane. Aspoň, že jsme dnes měli tělocvik.
No, to ale není hlavní proč píši, i když nepřející počasí má na tom taky svůj díl. Mám drobné dilema. Do startu Zlatohorské pětadvacítky zbývá už jen osm dnů a pár hodin a já pořád nevím, jak na ni. Čeká mě buď dvacet pět kilometrů podzimními lesy, běh a hukot v uších. Běžet a roztrhat se v kopcích, lákavá a trochu strašidelná představa. Měřit se s druhými.

Trasu pětadvacítky jsem párkrát běžel i šel, běh však v jiném termínu než je pochod. Nevím, není to rychlá a lehká trať. Horský běh.
Anebo se mám pustit do něčeho dvakrát tak dlouhého, vydat se padesát kilometrů horami, místy jít (varianta hlavně pro prudší kopce), jindy běžet. Pomalu, ale vytrvale. Do dálky jako vlk. Taky to nebude žádná sranda a láká mě překonat tuto vzdálenost, byť jen indiánským během. Jenže nevím. S padesátky mám obavy hlavně kvůli větší únavě, která by mi asi bránila běhat přes týden. A to jsem si řekl, že přece začínám trénovat.
Nejzvláštnější je můj vnitřní pocit, že když půjdu padesátku, tak se budu vyhýbat namáhavému běhu - pětadvacítce. A když bych běžel pětadvacítku, tak se zase vyhýbám dlouhatánské padesátce. Kudy se vydat? Kam jít?

Ať už půjdu pětadvacet nebo dvakrát více, bude to těžké a krásné. Snad budou mít mé nohy křídla, zahrajeme si hru na vlčí dech a gazelí nohy.

Společný trénink

"Uchýlil jsem se do samoty abych mohl žít podle svého a lépe."
(Michel de Montaigne) Horské mlhy,hloubka, dálka, chlad.

Je už údělem běžců, že tréninky podstupují osamoceně, sami běží a sami musí překonat pohodlnost a mrazení v zádech z nočního běhu. Mnozí běžci se tomuto sportu věnují právě pro jistou osamocenost, výlučnost. Samoty se není třeba bát...
Většinu tréninků v průběhu roku odběhám sám, klidně přemýšlím nebo dřu jako kůň. Cesta pode mnou plyne nebo neubíhá a strmí se, dny jsou různé. Přesto si rád občas zaběhám s někým, a s ohledem na mé malé bydliště si ani nemůžu stěžovat na nedostatek běžců. Tento týden jsem byl hned dvakrát účastníkem společného výběhu, byly velmi rozdílné. Popíši vám je.


Úterý, večerní výběh. Už v květnu jsem byl několikrát běhat s mým bývalým třídním a mimo jiné tělocvikářem místní základní školy. Domluvili jsme se, že bychom mohli společné tréninky obnovit a tak jsme dnes po dlouhé době vyrazili, už za tmy po silnici do Dolního Údolí. Běžel s námi ještě jeden náš společný známý, který dříve i vyhrával nějaké dorostenecké závody a pořád trochu běhá. Tempo bylo spíše příjemné a noční silnice ubíhala do nekonečna. Běželi jsme vedle sebe jako noční jezdci apokalypsy a mě se v hlavě přehrával zimní trénink loňské zimy, kdy tato noční pouť byla mým denním chlebem, nohy mě s ní tehdy bolely. V Údolí jsme se najednou zastavili, marně je lákám na vrchol kopce, jen asi kilometr vzdálený. Protahují se, já běžím vzhůru do tmy, dobrých sto metrů do výšky, cesta se vine tmou. Dolů nohy běží neviditelně, v černých kalhotech vidím jen boty tepat silnici. Pak zase běžíme společně,cesta příjemně ubíhá, povídáme si. Doma si nepřipadám vůbec unavený a to jsem byl dnes běhat dvakrát, příjemně strávený večer. Spát s moc nechce.

Středa, horský, mlžný běh. Po delší době do Zlatých Hor přijel Jirka, můj hodně blízký přítel, s kterým jsme prochodili ve dvou bulharská horstva i Jeseníky, kolikrát byli spolu i běhat a nikdy se při tom nešlo flákat. Na horách leží mlha, ale přesto je třeba jít.
"Zaběhneme si na Příčnou?" Hora se strmí, v mlze mizí. Mokro a chlad. Rozumní kynou u televize. Blázni létají po horách. Tempo bylo od samého začátku přepálené, nevím, ale běželi jsme snad čtyři na kilák, což s ohledem na to, že nás čekalo 550 metrů převýšení a dvanáct kilometrů bylo nerozumné. Okolo maminek s kočárky jsme běželi určitě ještě podstatně rychleji. Jenže cesta vede vzhůru. Jen výš. Běžecké botky dychtivě sají vodu ze zmoklých trav. Sjezdovka vede do oblak a mizí v nich. Tempo je mnohem pomalejší, ale více namáhavější. Nohy se nechtějí zvedat. Jen výš!
Na vrcholu sjezdovky malá pauza, nelze jinak. Musím si decentně odskočit. Utírám se listím černého bezu:) Cesta vede vzhůru a mlha je hustá tak, že se skrz ni špatně běží. Nebo mi tak aspoň připadá. Tráva je vysoká a těhotná vodou, jsme promáčeni téměř do pasu. Těžko bych se teď tudy ubíral sám. Máme toho plné kecky a jazyk přimrzá k vestě. Vrchol se blíží. Forreste utíkej! Běh je rychlý asi jako chůze, ale o moc víc namáhavější.
Když už stojíme na vrcholu a mlha se sráží ve vlhkost v hustých chuchvalcích, Jirka chce lézt ještě na vysílač. Prý ho můžu počkat dole. Lezeme samozřejmě oba. Asi třicet metrů po železném žebři. Vysrážené kapičky stékají z ledového železa do rukávu a stříkají do všech stran. Nejvíc do obličeje. Zima je pekelná a mlha...mlha přede mnou, mlha za mnou. Můžeme volat do ztichlých lesů konce září. Mží.

K tréninku tohoto týdne:
Protože teď budu čtyři dny putovat Rychlebskými horami, moc už toho nenaběhám. Tak tedy malý souhrn.

Po 1:25 hod, 500 výškových metrů
Těžší, ale pořád příjemný běh.

Út 25 min, odpoledne
1:05hod, večer , převýšení 15o-200m

St 1:30hod i s výstupem na vysílač, 550m převýšení během + dalších třicet na žebříku:)
Težší trénink, špatné počasí a místy i ostřejší tempo.

Celkem 4:25 hod za tři dny, +1200metrů převýšení. Zbytek týdne budu trénovat obecnou vytrvalost v Rychlebských horách, sice v nižší intenzitě, ale delší dobu.

Jelení říje

aneb modlitba za jeleny.

"Nebezpečí, které člověku v lesích hrozí není způsobeno divočinou. Hrozí mu střelná zbraň v době, kdy na kmeny stromů jsou přibíjeny výstražné listy: Odstřel spárkaté zvěře. Vstup do lesa zakázán."

V podzimních horách je jelení říje v plném proudu a běžec musí vědět, že už nejde pobíhat za nocí lesem jako v požehnaném měsíci červnu. Že mi bude v tréninku bráněno i za jasného, modrozlatého dne jsem nečekal. Běžel jsem lesem, měl jsem nové boty a bylo třeba je pořádně vyzkoušet. Běžel jsem vzhůru jen pomalu zarůstající zlatohorskou sjezdovkou a klidný podvečer se plnil potem. Poté se svah narovnal a krok prodloužil a zase vzhůru lesem. Krátká rovinka před posledním výškovým stupněm, ještě asi sto výškových metrů. Po vrstevnicové cestě za mnou slyším džíp. Lehce odbočím do strmého úvozu a mizím v hloubce lesa.
"Hej, tady nemůžeš běžet." slyším volat. Pár skoků dolů, stojím u auta. Myslivec, či nimrod, mi vysvětluje, že tady budou lovit a že vyplaším vše na míle daleko. Tak rád bych...
Myslivec je přesto milý, tady nahoře je teď obsazený skoro každý posed, jeleni říjí. Dobrá tedy, nebudu tady plašit nebohé jeleny. Poběžím dál a pak níž, není zbytí. Také nechci, aby nějaký šílený nimrod poslal kuli za mnou, té bych neutekl. Běžím dál po vrstevnicové cestě a kamínky odskakují. Přesto se zastavím u tenké lesní pěšinky, na hřeben není daleko, běžím rychle vzhůru. Na Táborských skalách, rozsoše Příčné hory, stojím na skále a dálka lehá do večera. Je čas běžet dolů. Ještě krásná půlhodinka běhu večerním podhůřím, kolem Černých jezer a zlatých javorů až domů. Večerní mír, myslím na jeleny zblázněné láskou, střelba až zatroubí. Myslím na velikého jelena, kterého jsem minulý rok spatřil tváří v tvář v lesním průseku. Kde jsou teď jeho stezky?

"Když se ozval výstřel, pamětliv pouček a závěrů za školení civilní obrany, padl jsem na břeh řeky hlavou směrem od výbuchu a tvář zabořil do trávy.
Voněla vlhkou hlínou a oddenky puškvorce."

Na konci týdne přinesu souhrn, kolik a jak se mi podařilo naběhat. Moc to zatím nebude, protože čtyři dny strávím túrami na horách, ale od příštího týdne se začínám snažit. Dnes to byl relativně svižný běh horským terénem, 1:25 minut běhu a 500 metrů převýšení na Táborské skály.

Citace jsou použity z knihy Malování podzimu od Jaromíra Wolfa. Na fotografii západní svah Příčné hory.

Hřebenovka Lyry

Dnes, brzo ráno, na obzoru bledly poslední hvězdy. Vydali jsme se na den do kopců. Já a pár dalších skautíků. Autobus do Karlovy Studánky tiše hučí. Ale za oknem se začíná rodit jásavý, zlatý den. Indiánské léto a hořící javory. V údolí Heřmanovic bílá jinovatka, ve Vrbně mlha, nad cestou obloha, nekonečně bleděmodrá. Svítalo. Den se vyloupl z mlh a rozzářil.
Ranní Karlova Studánka je tichá jako před dvěma sty lety. Tehdy se jí neříkalo ještě Karlsbrun ale Hinundwieder Bad, z německého hin und wieder zuruck - tam a zase zpátky. Tehdy ještě v Karlově Studánce nebylo jediné ubytování a lázenští hosté chodili údolím Bílé Opavy tam a zpátky. Vynikající léčba.
Navštívili jsme smrdutý pramen a cákali na sebe jeho léčivou vodu, odvážní se i napili. Za chvíli jsme se vydali cestou vzhůru na nedaleký Skalnatý vrch, obrovská skála na vrcholu, rosa a slunce. Výhledy na Praděd i naše příští cíle. Lyra a Žárový vrch. Tam, kde nejsou smrky, hory hoří jasnými barvami podzimu. Mimo pěšinku, strmou průrvou, lezu na vrchol skály. Okolo mě se blyští horolezecké skoby. Na vrcholu orlí křik. Den je ještě mladý.
Cesta lesem na vrchol 1092 metrů vysoké Lyry. Na malé skalce asi byla kdysi vyhlídka - staré německé schody. Průsek a žluté trávy. Pak nacházíme vrcholové skalisko. Rudé borůvčí a modré nebe, listy jeřabin. Koncert barev. Dálka je modrá. Nejpodivnější skalisko, kousek pod vrcholem. Podivná průrva, puklina vede do hloubi a tmy. Lze ní prolézt až na vrchol, či vylézt v prostřed stěny. Brusinky a javory. Všechny barvy světa, svoboda. Cestou dolů, k Sedlové boudě běžíme. Propadáme se do trav, bahno z kaliště kol nás stříká do všech světových stran. Do všech stran, kam můžeme jít. Za chvíli jdeme cestou k přírodní rezervaci Jelení bučina. To je nejzachovalejší, původní les v Jeseníkách. Už zdálky vidíme žluť a červeň javorů horských i zlatavé buky. Pod cestou je prales, barevný a prozářený sluncem. Paprsky světla se lámou a rozptylují v barvách do širého světa. Nad cestou hustý, seversky smrkový les. Dva jiné světy.
Brodíme se listím a snažíme se obejmout obrovské křivé stromy. Liduprázdno. Hledáme jilm horský, až při návratu najdeme starý, obrovský strom s hrubými listy.Vzpíná větve k nebi, jeden z posledních v podzimních horách.
Další cesta-necesta nás vede na Žárový vrch. U obrovského skaliska, vypreparovaného tisíci let mrazů z okolních hor, vaříme oběd. Na skálu není lehké vylézt, malá tatranská hřebenovka. Všude rudé borůvčí.
Žárový vrch, kraj odjinud. Tady skály lyrské hřebenovky dosahují dokonalosti. Malé skalní městečko, kvarcity rozpáleny sluncem. Skalní hřiby či viklany, plochá temena skal a skalní hrnce s vodou. S trochou fantazie a poetikou vrcholného podzimu je člověk odván do jiných krajů. Slunce se však už přehouplo do druhé poloviny dne.
Bezcestná pouť na vrchol Plošina, hustý les a hřibů nepočítaně, překračujeme je. Další skaliska, Plošinu jsme kupodivu našli. Nejmladší spolubojovníci už sotva pletou nohama. Scházíme k hradu Furstenwalde, jen zhruba se držíme azimutu. Jako když letí ptáci. Zámecká hora je tichá, zbytky hradu více než skromné. Ležíme v suchých travách a obdivujeme výhled na Medvědí a Černý vrch. Lesy, širé a daleké. Nad hlavami se kývá, překvapil mě tady, jilm horský. Dojídáme zásoby, vodu už dávno nemáme. Poslední byla u Sedlové boudy. Do Vrbna už není daleko, na autobus čekáme na štěrkem vysypaném plácku. Hory nad námi a za námi. Slunce se chýlí do hloubky večera.

Jestli budu mít nějaké fotky, rád je sem přidám. Mávám z podzimních hor.

Závod

No, závod...ve škole jsme měli běžet 1000 metrů. Kluci ze začátku nadávali, venku je zima a běhat - tak daleko! No, radši jsem moc neprudil a neříkal že tisícovka je trať střední. Já mám běh rád, ale třeba skákat do dálky by se mi taky nechtělo. Na výběh jsem se těšil, i když z vyhlídky na závod jsem moc nadšen nebyl. I když běhám, nejsem nijak rychlý. Ale budu se snažit.
Určitě to znáte, všichni dělají jaký je to opruz a že stejně nebudou závodit. Sedm kol před námi. Pak zazní start a všichni vyběhnou jak splašení zajíci. Vpřed. Myslel jsem si, že se chytím někoho rychlejšího a chvíli se nechám tahat, abych ke konci zrychlil. No, závod se vyvíjel jinak. V čele jsem se octl okamžitě a uklidnil se až když mě konečně doběhl FJ. Pak jsme běželi spolu a nohy jen kmitali, některým jsme už nadělili o kolo. V druhém kole jsem nějak srovnal tempo a uháněl dál, Filip těsně za mnou. Asi do pátého kola šlo vše v pohodě, jen udržet počáteční tempo bylo čím dál těžší. Chladný vzduch plnil plíce a tělo zběsile chtělo vyrovnat kyslíkový dluh. V pátém kole se FJ utrhl a znatelně zrychlil, nějak nestíhám, za mnou letí Miloš a předbíhá mě. Letím chvíli vedle něj, ale už mi nějak došlo. Vzpomenu si na citát Kenenisy Bekeleho, že poslední čtvrtku za něj běží Bůh, ale vypadá to, že dnes neběží zrovna za mě. Už jsem v cíli, volně proběhnu čárou a pak mě mrzí, že jsem trochu nezafinišoval - rovných 3:30. Filip s Milošem doběhli téměř současně o celých sedm sekund přede mnou. Další dobíhají za mnou, často i výrazně...
Pokud jsme běželi přesně kilometr, tak jsem se do cíle řítil rychlostí 17,1 km/h, neboli 4,7 m/s. Kolo mi trvalo přesně třicet sekund. Je fajn, že tempo mým nohám nepřišlo nijak problematické, ale v tréninku takhle rychle neběhám, takže jsem se rychle zakyselil. Třeba tak jednou zaběhnu desítku, ale zatím je to daleko.
Hlavně mě těší výrazné zlepšení oproti loňsku, kdy jsem běžel někde kolem 3:50 (vím, dost tragické) a navíc jsem přesvědčen, že jsme loni běželi o půl kola míň. Musím zjistit kolik má přesně ten náš škvárový ovál, protože jestli jsme běželi přibližně o 70-80 metrů více než kilometr, tak mě můj čas potěší o to víc. Navíc mě ze včerejška bolely všechny svaly na zadku a jsem nachlazený. Příště jim nadělím aspoň o půl kola:))

Na úvodní fotografii je Haile Gebrselassie a Paul Tergat ve finiši olympijského závodu na 10 kilometrů, Sydney 2000.

Běžecký trénink

Před nedávnem jsem se rozhodl, že budu více trénovat a zlepším se v běhu...:)

Už běhám více než rok a i když mi běh dával hodně, nastal čas na drobnou změnu. Chtěl bych dát svému běhání, aspoň načas, nějaký systém a vyběhat se tak na nějakou vyšší úroveň. Nebudu nic měnit na své lásce k běhu, stále budu běhat po lesích a horách, nebojte. Nezačnu brát kreatin a měřit si tep při běhu, nic takového. Začnu ale trénovat podle plánu novozélandského trenéra Arthura Lydiarda. Vlastně to ani není plán, spíše návod, jak periodizovat trénink během roku. Lydiard sám běhal a vše ozkoušel na sobě, později trénoval špičkové mílaře i vytrvalce. Mezi běžci je Arthur Lydiard pojem. A jak si představoval roční tréninkový cyklus:

Lydiard rozdělil rok na několik částí
1. fáze ...přípravná. Běžec by se měl snažit naběhat, co nejvíce kilometrů (Lydiard doporučuje 160km týdně) a na rychlosti až tolik nesejde. Tedy - žádné ploužení, 70 - 100% aerobní kapacity, ale také se nemusím snažit o žádný úprk. Prostě vytrvalostní běh. Jsou doporučeny tři dlouhé běhy týdně, jeden svižnější (na rozvoj anaerobního prahu) a zbytek volné běhy, podle pocitu. Já bych v této fázi chtěl naběhat od 90-120km týdně, stošedesátky(100mil) pro mě ještě nejsou. Já v této fázi budu běhat od října do února, snad to půjde a vydržím u toho.

2.fáze...trénink v kopcích. Pro rychlost je nezbytné dobře rozvinout běžeckou sílu, takže na řadu přijdou kopce. Tento trénink trvá asi čtyři týdny a v kopcích se běhá opět třikrát týdně. Do svahu (asi 300metrů dlouhého) se vybíhá v maximální intenzitě a klade se důraz na styl jakým se vybíhá - pěkně kolena nahoru, spíše jelení skoky. Nahoře se vyklusat a dolů uvolněně, ale rychle seběhnout. A takhle několikrát. Je to prý nejnáročnější část Lydiardova tréninku. Zbylé dny v týdnu rozvoj rychlosti a jeden delší běh.

Ve 3.fázi se pracuje na odolnosti vůči kyslíkovému dluhu. 3x týdně rychlé úseky(např 12x400m, 5x1000m, apod.) a zbytek týdne trénink rychlosti - rozkládané sprinty, seběhy...také volné běhy a jeden delší, vytrvalostní. Také přijdou na řadu první, přípravné závody a testy.

4.fáze je závodní období, je důležité na závod, například maraton, dobře vyladit. Na dva týdny vynechat opravdu tvrdé tréninky a odpočinout si. Ale příliš nezpomalovat a nepolevit. Být jako napjatá pružina. A pak vyhrát svůj první závod se sebou.

Tento článek je tady hlavně pro mě, aby mi dodával odvahu a vůli k tréninku.

Ranní běh a první slunce

Snad jen krátce, trochu rada. Neseďte a nenechejte sebou vláčet, utíkejte třeba ranním lesem.

Dnes jsem měl ve škole až na devět, pro někoho možná příležitost pospat, ale podzimní jitro táhne ven.

Ráno, obloha doširoka modrá, bledá. Slunce za kopcem, zář mu nahrazují špičky javorů. Mávají a volají: slunce! slunce! Jinak se dívá na krásu, když nespěcháte na vlak. Do lesa je blízko, blahoslavené Zlaté Hory. Běžím jen pomalu, tělo se zvolna zahřívá a probouzí. Vnímá a dýchá. Slunce nedaleko, za horami. Vítá mě Medvědí louka, suchá tráva, horní konec ozářený. Lehce běžím. A už ho vidím, ranní pozdrav, zářící. A znovu se spouštím do lesa, děkovná píseň se nese vonným lesem a slunce začíná prozařovat vše, dobrá nálada mi vydržela celý den, škole navzdory.

Radost

Někdy přijde, naplní srdce a člověk mává rukama ke slunci. Proč přichází a koho naplní? Ví jen Bůh...

Poslední dny jsem prožil spíše plně, měl jsem osmnácté narozeniny, prožil krásný, rychlý a dlouhý běh a rozhodl se pořádně trénovat, vždyť běh je mým nejnitěrnějším zachycením svobody, vnitřní. Taky jsem trochu onemocněl, možná následek běhu a deště, a dnes sedím doma. Protože dnešní den se ale vyloupl z mlh a" září jako větrný dukát," nezbývalo než se alespoň procházet zářícími Zlatými Horami, zajít na dětská místa a v parku sbírat ohnivé listí. Radost přiběhla po špičkách a nesměle zaťukala na srdce. Pozval jsem jí dál. Den nádherně plyne, je mi už lépe a venku září. Našel jsem jeden starší text, vůbec ne podzimní, ale radostný. Chci se o něj s vámi podělit.

Mladý, jarní text

Táhly divoké husy a zrovna tak divoce voněla Země. Stoupalo od ní vlhko a syrová vůně jara, které teprve mělo začít. Vál vlahý, teplý vítr a přinášel tajemné jižní poselství. Bylo třeba vydat se na cestu, a to hned.

Takové nutkání vzít jen pár nejnutnějších věcí a z písní na rtech obejít celý svět. Jít přes hory, hluboké lesy, prašné nížiny, špinavá města, hnědé řeky… hlavně jít!

CESTA ZAČALA

Špinavé nebe, tající zbytky sněhu. Na východě se mezi tenkými mraky, které připomínali daleké a tajemné hory objevilo zářící slunce a zaplavilo kraj svou jarní září. V jarním slunci se šlo dobře, nutilo mě běžet, skákat do blátivých kaluží po odcházejícím sněhu.

Jít za všechny obzory a ještě kousek dál. Zvláštní nepokoj v srdci. Najít něco, co jiní nenašli! Vylézt výš, dojít dál, rychleji, být první - nebo ještě kousek před ním…Náhlý nával síly a radosti mě donutil se rozběhnout do prudkého kopce.

Píseň, slunce, běh, jaro. Hukot v uších.

Na vrcholu kopce, vítr vál silně a horce, pod jeho silou rozkvétaly stromy, schlo prádlo na šňůrách a lidé šíleli. Najednou se usmívali, někteří si tiše broukali, jako když zpívají ptáci, dívky mávaly a děti mizely v okolních lesích, aby se večer vrátily špinavé, unavené a šťastné.

Vítr! vítr! Vítr křičel a zpíval jarní píseň touhy. Začal jsem si s ním pískat, jako když ptáci zpívají. Svět hučel, potoky plné vody z jarních sněhů zurčely a skákaly přes kameny. Mraky vysoko na nebi uháněly a větve vysokých jedlí se houpali do rytmu světa. Vítr z horké Afriky křičel něco o daleké cestě a o horku v jižních pouštích. A stromy a lidé v něm rozkvétali.

Celý den jsem se toulal v kopcích a vrátil až za tmy, na nebi zářily daleké hvězdy a všechno kolem bylo temně modré. U země zase ležel chlad a ta syrová vůně. Byl jsem špinavý, zablácený a unavený. Byl jsem šťastný a v očích jsem měl střípky hvězd. Tento den byl zasloužený, tento den nebyl a nikdy nebude promarněný. Tento den byl stvořen snad kvůli mně. Celý jsem ho prožil, plně prožil a myslím, že to bylo zrovna dnes, kdy jsem se rozhodl že odejdu. Do dalekých, nikdy nespatřených světů. Že odejdu někam na jih, za sluncem, za větrem. Že poletím vstříc jaru.Rozhodl jsem se a byl sám na sebe hrdý. Vydám se na cesty!...„Jsem cestovatel, jsem dobrodruh!“ šeptal jsem vzrušeně a únava mě opouštěla. Nakonec, úplně probuzený, jsem vyskočil, vyběhl z domu do nočních ulic a zmateně se jimi proplétal. Zpíval jsem, zdravil jsem neznámé lidi a na dětském hřišti zkoušel dělat kotrmelce. Snad o půlnoci jsem vylezl na vysokou lípu, která stála v lukách na okraji města, a ohromeně se díval na drobné hvězdy, které jsem dnes snad spatřil zase poprvé.

Tak, tohle je dědictví předminulé, dlouhé zimy, kdy jsem bláznivě přivítal jaro. Nezměnil jsem se tolik. Radost ať lomcuje, ať se točím, klátím ve větru a radosti. Mávám ke slunci. Vítám teď PODZIM, slunce a svobodu...

Výprava na Lyru

ohlášky, informace v předstihu...

Pro všechny členy zlatohorského skautského oddílu:

Výprava do hlubokých lesů a hor

22.9. podzimní sobota

sraz: v 5.50 ráno na autobusáku ve městě
trasa: pojedeme do Karlovy Studánky a vydáme se do kopců Lyry a Žárového vrchu. Spatříme Skalnatý vrch, Lyru, prastarý prales na Jelení bučině a možná i hrad Furstenwalde. Dojdeme do Vrbna pod Pradědem. Celkem zdoláme asi 15 kilometrů, ale v horském terénu.
návrat: do šesti hodin večer
vybavení: co s sebou na výpravu už dávno víte, možná si něco opečeme. Všichni budou mít zápisník.

Tolik pozvánka. No a co tedy spatříme? Z Karlovy Studánky vystoupáme na Skalnatý vrch, kde se tyčí padesát metrů vysoké skalisko. Lesy a skály - a tak to bude vypadat celý den. Výstup na vrchol Lyry, asi marně budeme hledat cestu. Pak sejdeme k Jelení bučině, přírodní rezervaci, nejpůvodnějšímu pralesu v Jeseníkách. Tady zkusíme najít jilm horský, skoro vymizelý strom a vydáme se na skály Žárového vrchu. Pak dolů, i podle azimutu na starou zříceninu Furstenwalde a do Vrbna. Možná si stihneme i opéct něco na ohni a prozkoumáme spousty skal v hlubokých lesích. Až večer bude pustina za námi...

Těším se na vás.

Tundrou...

aneb o výpravě z Rejvízu přes Orlík, Medvědí vrch na Suchý vrch přes mlžné hory.

Sobotní ráno je pošmourné, za okny visí opona z mlh. Nedávné záplavy vytvořily po lese potoky a bažiny, takže plánovaný přeběh hřebene Hrubého Jeseníku se opět odsouvá...Doma se ale sedět nechce. Kam jít? Do lesů za jinými cíli...

Ranní autobus na Rejvíz, poněkud přetopeno, poloprázdno. V mlze a Olešnici stojí černý čáp. Hovor turistů, tady to vypadá jako ve Švýcarsku, jenom trochu níž, horský kostel svatého Jana Křtitele opravdu vypadá alpsky. Rejvíz, po cestě tečou potoky vod. K Bublavému pramínku běžím, do kopce na Kazatelny spíše jdu, indiánský běh. Chvílemi mrholí, severský pocit. Lezu na vrchol Kazatelny a v tričku mě rozklepe zima. Zase chvíli běžím, na Supí chatě někdo je, mává mi z okna. Začínám stoupat po cestě, vymleté vodou, všude potoky, ke Kristovu loučení. Ostrůvky trav vprostřed cesty se propadají se mnou do vod a podivně syčí. Přístřešek na Kristovu loučení je vytopený. Tady po první světové válce zahynul lesník - válečný invalida, když čekal na své přátele, kteří se z fronty nevrátí nikdy, umrzl. Sám si postavil kříž...
Po cestě na Orlík nacházím nějaké bylinné vrby, nebo jsou to jen zakrslé jívy, nevím. V přístřešku na Tetřeví chatě jím chleba a rajče, mlha a chlad. Mokrými travami stoupám přímo vzhůru, borůvky jsou zplihlé, už ne divoce sladké jako tady před rokem, mráz je spálil. Mlčky čekají na sezobání hejny zmizelých tetřevů. Začíná mi promokat levá bota.
Vrchol Orlíku, tundra, trávy a voda, nevlídno. Běžím dolů do sedla, mokrá tráva mě šlehá. Medvěďák jen tuším v mlze. V sedle, bráně vichrů, se dnes nehne ani lístek. Za to je všude voda, neveselý běh bažinou, všude stříká voda, chvíli se mlha trhá, skály a polom. Najednou se přede mnou tyčí svah Medvědího vrchu a mě se začíná zmocňovat radost, husí kůže, běžet do zalknutí. Svah mě však uklidní, stoupám do mlh a levá bota je už plná vody, pravá promoká méně.
Rozeklaný, zlámanými stromy ježatý vrchol. Běžím ke skalám, scházím hustníkem, ztrácím cestu a nacházím strakapouda. Pochod lesem, kudy nejde běžet. Miliony povadlých borůvek. Pak narazím cestu a potkávám první lidi, duchy hor. Tři lesníky a tři koně, mlžným dnem stahují klády, tam kam může auto. "Tebe to baví běhat po horách v takovém počasí?"diví se.
Baví. Ještě se mě ptají, zda-li nebloudím. Sem asi moc lidí nezavítá. Za chvíli jsem u skal Zelené komnaty, Chambre verde. Ve skalním cancáku jsou od naší červnové návštěvy jen čtyři zápisy.
Běžím dolů, chvíli po cestě, chvíli lesem. Snažím se najít chatu u Suchého vrchu, kde jsem byl jednou v životě na sněžnicích. Když se pode mnou objeví mezi stromy, udělá mi to radost. Ze dvou jasanů, stojících u chaty se pomalu, ve vývrtkách, snášejí listy - zelené, shozeny mrazem.
Začínám stoupat na Suchý vrch. Překročím hranici rezervace, z červených pruhů na stromech, a stoupám po strmém svahu vzhůru. Kdesi pod sebou vidím první suťoviště. Vrchol obcházím, pátrám po kamenných mořích. Rostou na nich borovice, zachované zde od doby ledové, mechy a spousty druhů lišejníků. Většina sutí z tvrdého kvarcitu je však holá. Na jejich okrajích roste plazivý smrk - v extrémních podmínkách vzniká zakořeněním spodních větvích smrku, strom pak zmizí a jen větve se plazí po okrajích sutí. Na svazích roste smrk, bříza, občas jeřáb. Jesenické modříny nenacházím. Sutí jsem našel několik, ale ty nejrozsáhlejší, které znám z fotografií, asi ne. Někdy mi to tu připomíná kamenné proudy na Hornických skalách. Ani zákopy z druhé světové války jsem nenašel, ale skandinávské sutě se mi líbily.
Přihodilo se mi však neštěstí, při focení jsem spadl na suti a trefil foťákem kámen. Objektiv na foťáku je zkřivený...snad se to podaří spravit. Tak jsem se vydal domů.
Seběh ze Suchého vrchu a podél Černé Opavy na Drakov, na pár místech teče řeka mimo koryto. Prší. Na Drakově mávnu na auto a ujíždím s houbaři nad Heřmanovice. Pak vystoupím a běžím do Heřmanovic. A dalším autem až domů. Z daleké Skandinávie, z Medvědské hornatiny.

Rejvíz, hmatatelná severskost.

Přítok Černé Opavy, řeky z rašelinišť.

Kazatelna.

Trocha lezení na Kazatelnách, samospoušť.

Supí chata a kamenné moře.

Kristovo loučení.

Tundra na vrcholu Orlíku, a já.

Zelená komnata, Chambre verde.

A skály na Chambre.

Porosty plazivého smrku na Suchém vrchu.

A kamenná moře, bříza začíná podzimět...

Putování

...nebo také rovering.

Toulat se po hřebenech lesnatých kopců a táhnout s bohem severních větrů, Boreem, tam kam srdce táhne. To mám rád.
No a mám se na co těšit. Včera mi přišla pozvánka na roverské setkání, putování Rychlebskými horami. Horami, které jsem už jednou přešel od severu k jihu, a vůbec to neznamená, že je znám. Jsou jen zdánlivě malé.

Tvář mi žhne rozčilením, bratříčku, popsat první hru je nejdůležitější, ale i nejtěžší! Nezbytné. Bez jejího pochopení budou tvoje cesty marným plahočením a další čtení mařením času. Popsat hru na poutníka s lehkým srdcem, lehkými střevíci, lehkým rancem. Ranečkem. Nejkrásnější hru.
Je dobré začít hrát již v mládí. Ne v dětství, kdy bolí nohy a jedinou vzpomínkou na cesty je zmrzlinář, ale v mládí. V čase, kdy duše je otevřená a dychtivá. Svět jí prochází jako letní světlo kostelním oknem: barevně a jásavě. Trvale. Navždy. Duše je schopna okouzlení a kolena jsou ještě pružná. Tělo je kůň a duše jezdec a ve slunečním vichru nad nimi dosud neporazitelně vlaje korouhev lehkomyslnosti…

Miloslav Nevrlý – Karpatské hry

…pátek 28.9. 2007 v 8:00 na nádraží v Ramzové...pojďmě společně poznat hřebeny podzimních Rychlebských hor…

Tolik říká pozvánka, není tam nic nepodstatného a zachovává jistý stupeň tajemství. Přesto by mě zajímalo, kam půjdeme. Na severozápad, po hřebenech do hloubi javornického výběžku, či k jihu do bezcestných lesů Polské hory? Do polské země, kde dosud tokají tetřevi, či na nebesky krásné pohraniční luka Hraničky? I když těším se, ať půjdeme kamkoli. Všude to bude krásné (a snad už nebudou záplavy, jako teď...). Hory a podzim.

Možná vyrazím už ve čtvrtek, rovnou ze školy a podívám se i trochu do Jeseníků, nevím. Každopádně, raní slunce přivítám na Ramzové a tři dny lesů a svobody budou ležet přede mnou.
Díky.

Pro účastníky i pořadatele:) - jestli nemáte ještě ani rámcově promyšlenou trasu, klidně můžeme trochu "podiskutovat" tady. A jestli víte, co chcete spatřit, napište.

Fotografie opět z výborného fotoserveru rychleby-jeseniky.cz od Petra Pavlíčka

Rejvízská rašeliniště

Další z nádherných krajů Medvědské hornatiny, pochmurný les a hluboké rašelinné ticho. Jen sýkorky babky, hnědě jednoduché, šmejdí ve větvích hustých smrků. Daleký sever, čtvereční kilometry samoty.
Možná, že jste někdy šli na Velké mechové jezírko v letním odpoledni a prodírali se davy turistů, není o co stát. A jinam do rezervace je vstup zakázán, houpavé koberce rašeliny a nízké smrky, les mizí - vrchoviště, borovice blatka a karpatská bříza, v létě v sítinách a polštářích mechu nasyceného vodou bíle vlaje suchopýr, další vzácná rostlina.
Rašeliniště, či přesněji rozvodnicové vrchoviště, leží na rozvodí Černé Opavy a Vrchovištního potoka. Ty odvádí jeho černorezavé kyselé vody pod hory. V podzimu rašeliny osiří a sníh je zalehne, ticho je hmatatelné, pro mnohé pochmurné místo. Samota. Tehdy přilétá do kraje sovice sněžné z daleké tundry, Finmarky.
Už před 37 lety byla vyhlášena Národní přírodní rezervace a od té doby se už nemůže volně táhnout rašeliništi a obávat se zmizení v jeho hlubinách, také se už nikdo nekoupe v Mechovém jezírku a nepřekonává strach z hnědé vody. Haťový chodník vede k Velkému jezírku a turisté si mohou přečíst o divočině na informačních tabulích, je to tak lepší - rašelina je hodně citlivá na sešlapání. Tichý poutník však může proniknout do hloubi rezervace a vidět mnohé. Musí být však maximálně ohleduplný a také sem nemůže přicházet často. Bylo-li by nás víc, tak se za chvíli nemůžeme těšit z krásy rašeliniště. Pohyb na ostří nože, divočina je u nás malá. Kde je nekonečnost tundry? A to můžeme být rádi, že se neuskutečnila před lety plánovaná těžba rašeliny...
A co je na rejvízských rašelinách, slatích, tak podivuhodného? Předně je to celý ekosystém, mnoho věcí se musí sejít pro vznik takovéto krajiny - nepropustné podloží, chladné klima, vlhkost, čas. Také dlouhodobá ochrana krajiny udělala své.
Po skončení doby ledové, v postglaciálu, začaly vznikat rejvízské rašeliny a už sedm tisíc let přirůstá rašeliník v dalších a dalších vrstvách. Horské deště, mlhy a zimy ho udržely dodnes. Vždyť Rejvíz má průměrnou roční teplotu okolo 5°C a vody zde spadne kolem 1400mm. Jedno z nejdeštivějších míst v republice. A i tající sněhy dlouho do jara vyživují zelené mechy. Obří houba nasáklá vodou.
Také rostliny z rašelinišť jsou jinde nevídané - ostřice, rašeliníky a přesličky. Ze stromů bahenní borovice - blatka a bříza karpatská. Na okrajích, mezi smrky porůstá zem borůvka, klikva i vlochyně. Horské bobule. Prý také masožravá rosnatka, suchopýr a mečík střecholistý. Spousty neznámých rostlin severu. Na Rejvízských lukách kvetou orchideje prstnatce a pobíhá chřástal.
Nad temnými smrkovými lesy se vznáší černý čáp a datlí tlukot občas poruší ticho, lesní ptáci. Hnízdí zde sýc rousný a v zimě zde zalétá záhadná sovice z vysokého severu. I jiní živočichové zde žijí - hmyz z doby ledové, šídla, lesklice, a žluťásek borůvkový. Večer nad prameništi létá černý netopýr severní. A v podzimu řvou jelení samci do temných lesů.
Malé mechové jezírko prý už zcela zarostlo rašeliníkem, nenašel jsem ho, jednou se tam třeba podívám. Když jsem se tam toto jaro chtěl probít, nedopadlo to dobře. Byl Velký pátek a když tuto zimu nebylo sněhu, na Rejvízu teprve tál. Přeskočil jsem přítok Černé Opavy a brodil se jarně mokrým sněhem, kam jsem šlápl, objevovaly se kaluže. Zákruta říčky a husté větve smrků mi nachystaly překážku, pro kterou jsem nebyl připraven. Mokrý couvám ve vlastních stopách na nedalekou cestu, lidé jsou moc blízko a já si nejsem jistý, jestli je dobré probíjet se dál. Mokrý jsem už dost, takže se otočím k východu a vydám se po proudu Kofolové říčky až tam, kde se vlévá do Černé a velké Opavy. Došel jsem podél řeky skrz mokřiny až pod Kobrštejn a tam ležel na schnoucí žluté louce a nad hlavou mi plula jarní oblaka.
Jiný den, únorové sněhy hustě pokrývaly celý kraj a já na běžkách odbočil za Bublavým pramínkem a průsekem se dal do lesa, průsek zmizel - jen les a bílo. Poté houštiny a zamrzlá hladina Velkého mechového jezírka, opatrné posouvání lyží po ledu nad tmavou hloubkou. Na haťovém chodníku už prošlápaná stopa, ujíždění do civilizace. Od tajemného, zmizelého města Hunohradu. Z hlubokých lesů Finmarky.

Velké mechové jezírko

Ostřice chudokvětá

Severské rašeliny

Medvědí vrch, lesnatý král

Hora hor, opuštěný vrchol za sedmero horami a černou vodou. Svahy zdobí hluboké lesy, skály a polomy. Strmé svahy...

Medvědí vrch je nejvyšší horou nejlesnatější části Hrubého Jeseníku. Medvědské, medvědí, hornatiny. Odlehlý, severský kraj. Kra vyzdvižená do tisíce metrů nad daleké moře. V medvědích horách jsou nejhlubší lesy, smrčiny, temné rouno, protéká jimi tmavá řeka – Černá Opava, která odvádí vody rejvízských rašelinišť. V hlubokých údolích potoků krásných jmen – Skalní, Sokolí, Vrchovištní, Šumný – rostou též podzimní javory horské, také buky zde září zlatistou září. Na skalách už staletí stojí skromné zbytky strážních hradů a pod převisy přespávají stejně dlouho pytláci, lesníci, zběhové a tuláci. Tuláků je dnes nejvíce, ale pořád jich není moc. A na tu čistou krásu, samotu, shlíží poutník z holého temene krále, 1216 metrů vysokého Medvědího vrchu.
Odlehlost Medvědího vrchu může za to, že jen málokdo zde byl, a v zimě skoro nikdo. Jen si zkuste vydrápat se na běžkách skrz strmé hluboké bílo a pak s hrůzou a svištěním větru sjíždět dolů, hluboko. Nádhera!
Nebo se broďte sněhem, sněžnice to můžou ulehčit, a propadejte se po pás do závějí. Zamilujete si Medvědí vrch. A jeho kraj.
Poprvé jsem byl na Medvědím vrchu v pozdním létě, končili prázdniny a mohlo mi být dvanáct let. Hledali jsme Quinburg. Prošli jsme suchým smrkovým pralesem - dodnes nevím, kde je, a vystoupili až na vrchol. Vraceli jsme se na Opavskou chatu, přes pláně Orlíku, mohlo nás být tak sedm. Zlatohorský skautský oddíl. Quinburg jsme tenkrát nenašli.
Podruhé v zimě, s malými skautíky a sestrou, celou cestu jsem prošlapával stopu. Sněhu bylo nad kolena, trošku jsem jim utekl a sám se brodil vzhůru do nebes. Několik stupňů na cestě k vrcholu - v létě směšně malých - mě vysávali síly, pořád jsem si namlouval, že už jsem nahoře. Potom zima a vichr, pot mrzne, na chatu jsme se vrátili až za tmy.
Od té doby jsem byl na Medvěďáku vícekrát, na sněžnicích, pěšky, na jaře i v létě. A stejně nemůžu říci, že to tam znám jako své boty, kraj je to rozlehlý. Tolik skal a kilometrů lesů. Quinburg jsem poprvé navštívil minulý podzim, předtím jsem jej marně hledal, na Krakenu jsem byl jednou a to toto léto. Skály Chambre Verde - Zelenou komnatu, jsme kdysi našli náhodou. Od té doby jsme se tam hodněkrát vrátili. Blahoslavená medvědí země.
Na Medvědí vrch je nejlepší se vydat od severu, třeba s Horního Údolí, přes Kobrštejn až na Orlík. Plantáže borůvčí a houpačka s nejlepším výhledem v Evropě. Rozlehlé Medvědí sedlo, zřícenina salaše a Heřmanovická chata. Daleké výhledy k Sokolím skalám i na hlavní hřeben. Zjara černé bažiny v kolejích cesty, sítiny, smrad. Na podzim už jen žluté trávy a vítr. Sedlo mezi Orlím a Medvědím vrchem - brána vichrů. Strmý vrchol vábí poutníka už z Orlíku a vede jeho kroky travami vzhůru. Několik stupňů k nebi, dříve tu býval les - nyní stále víc vylámaný. Les se nahoře ztrácel kvůli neuváženému lesnímu hospodaření i emisím, dnes jizvy drásá divoký horský vichr. Přirozená horní hranice lesa je ještě o 150 metrů výše.
Nádherný je i vedlejší vrchol Medvědího vrchu, asi 400 metrů k jihozápadu, z mlází ční skála z nádherným výhledem na skupinu Lyry, do hloubi údolí Střední Opavy, k Černému vrchu i Pradědu. Moře lesů na divokých vlnách hor.

Lesy v údolí Střední Opavy.

Medvědí vrch z plání u Medvědího sedla.

A opět Střední Opava a lesy na všechny strany

Orlík a brána vichrů z Medvědího vrchu.

První fotka je má vlastní, zbylé tři jsou ze stránek rychleby-jeseniky.cz, foto P.Pavlíček

Po stopách pětadvacítky

aneb s tatrankou a pitným vakem

Dnes jsem se vydal opět na delší výběh. I když jsem včera absolvoval svatbu své sestry(ta byla supr:) a tak nebyl moc vyspaný a ráno ještě běžel asi 4 kilometry s Dolního Údolí domů, nedalo mi to. Tenhle běh jsem si plánoval v práci za dlouhých chvil a příští týden chci jít něco ještě delšího, takže to byl takový test. Už dlouho jsem neběžel tak daleko...

Mraky stíní nebe, snad nezačne pršet. Naliji si vodu do vaku, v kuchyni najdu tatranku, mini, a připravuji se - hlavně psychicky- na výběh. Ze začátku běžím dost pomalu, mám trochu obavy z délky trasy, ale za chvíli už docela peláším. Trochu mě štve batůžek na zádech. Cesta se začíná strmit, čeká mě 550 výškových metrů na vrchol Příčné hory, tady se nejde flákat. Zatím se ale cesta nijak neodklání od klasických tras mých běhů. Pot ze mě lije i přes chladné počasí. Táborské skály, konečně se cesta rovná, hřeben Příčné hory, hříbky u cesty.
Zlatohorská pětadvacítka je turistický pochod, který mimo jiné organizuje náš skautský oddíl, a patří k nejlepším akcím na zlatohorsku. Vážně!
Říjnová sobota, první víkend měsíce barevného listí, počasí snad vždy celkem přálo a lidí se účastní dost. Vždyť Zlatohorská pětadvacítka je už tradicí, letos se půjde potřicáté. Tento rok dokonce bude bonusová, padesátikilometrová trasa. Náš oddíl zajišťuje občerstvovací a kontrolní stanoviště. Brzo ráno sedíme na várnicích s čajem v ladě nivě a třepotáme se po hrbolatých lesních cestách. Takhle jsem si kdysi spálil zadek horkým čajem. Lesy jsou barevné a rána chladné, zapalujeme oheň. Ti, kdo jdou, nádherný pochod podzimními lesy, zlátnoucí luka, výhledy a vítr.
Ale to bude až za měsíc, teď běžím! Spouštím se kamenitou cestou k Forvízu, vidím, že značení pětadvacítky dost chybí, budu to tu muset proznačit. Málem hodím držkopád, musím se dívat pod nohy. Z Forvízu běh po lukách, jeřabiny, první půlka tatranky. Stoupám na Větrnou horu, krásné jméno. Lesy, kaluže, snad prasečí kaliště. Skála, druhá půlka tatranky, seběh k Petrovým boudám, bolí kolena. Už zbývá poslední patnáctistovka, zato pořádně do kopce. Zkouška vůle, vždyť jsem na Bišovku, Bishofskoppe, už nemusel. Zrychluji, blíží se cíl. Má jedinou nevýhodu, leží v 891 metrech nad mořem, skoro pětset metrů nad Zlatými Horami, seběh je krutý. U rozhledny sedí plno lidí, ptám se kolik je hodin. A pak dolů, strmě, bukovým lesem z nejvyšší hory Gór Opawskich. V sedle pod kaplí svatého Rocha, ochránce od moru, je nádherný výhled na Příčnou horu, tudy jsem běžel. Ještě přelézt bránu u ohrady s ovcemi, proběhnout ulicemi a jsem doma.
Na Biskupskou kupu mi to trvalo 2:05, trochu víc než posledně(v květnu - 2:00 :), ale teď jsem běžel dost v pohodě a když uvážím včerejšek..naprostá spokojenost. Dvacet pět kilometrů to bude ale asi až dolů do Zlatých Hor, pět na kilák jsem asi neběžel. Ve Zlatých jsem byl za 2:30 hod. Pěkné desítkové tempo, a hlavně - krásné hory.



Kudy jsem běžel:Biskupská kupa, 891 m n.m., západní stěna. Tudy vede sestupová trasa.

Zlodějské louky, první tři kilometry.

Táborské skály, v dáli Rejvíz - louky v řadě, Reihewiesen

Tady můžete najít něco o Zlatohorské pětadvacítce: www.studio4.cz/25/, když bude ve fotogalerii někdo v hnědém roláku, tak jsem to já:)

Podzim a plány

"Nastává jeseň a není krásnější doby v Podzimních horách, Jeseníkách"

Je září, měsíc jeleního řevu a hořících javorů, zlatoměděných buků a nejkrásnějších hor, měsíc z nejkrásnějších přesto tísnivých. Končí čas léta a lehce nabyté svobody, podzimní svoboda je hlubší a více zasloužená, je třeba o ni bojovat.
Nikdy nejsou hory tak krásné jako v podzimním čase, babím létě, pavoučci tuláci putují na vzdušné plachtě do nedohledna, rozplynout se v dáli, v podzimním slunci. Jeřabiny rudnou, hořící stromořadí. Znovu rozkvétají vlčí máky, marně na ně volám, bude zima, je pozdě, smějí se a mávají ke slunci.
V parcích září afrikány a astry, září. Podzim rozhazuje poslední barvy, podzim je impresionista malující poslední obraz. Bude zima.Na Táborských skalách rozkvetl vřes.

Jak je vidno, podzimní čas miluji a tak chci spatřit z Jeseníků v této době co nejvíce. Je tolik míst, kde jsem ještě nebyl, jsou rozlehlé Podzimní hory, hluboké jsou lesy medvědího kraje, Medvědské hornatiny, svahy strmé a skály vysoké. Určitě budu teď psát hlavně o túrách do hlubin Jeseníků, je třeba v nich ještě mnoho poznat.

A kam se chci vydat? Mám několik míst, která chci navštívit a snad se to i podaří. Pokud některá znáte, určitě mi napište do komentářů.

Přírodní rezervace Suchý vrch
Nad údolí Černé Opavy vybíhá z Medvědího vrchu hora, Suchý vrch. Přírodní rezervace zde byla zřízena kvůli ochraně unikátního naleziště prvohorních zkamenělin v křemencích. Je veřejnosti nepřístupná a suťová pole na vrcholu porůstá plazivý smrk. Vypadá to tu jako v tundře, Skandinávie do kapsy, musím se sem vypravit, budu tichý poutník.

Skalnatý vrch - Lyra - Žárový vrch - PR Jelení bučina
Hřebenovka Lyry, skalnaté vrcholy a hluboké lesy. Padesátimetrové skalisko na Skalnatém vrchu, prales na Jelení bučině. Samostatná horská skupina, jen vzdáleně patří Medvědské hornatině. Hluboké údolí Střední Opavy je odděluje.

hlavní hřeben Hrubého Jeseníku
Trávy a daleké výhledy, vítr. Už příští sobotu se tam vypravím, dá-li Bůh. Těším se. Půjdu ( či poběžím) ve směru sedlo Skřítek - Ramzovské sedlo. Bezmála čtyřicet kilometrů hor, jen asfaltovou odbočku k věži, která místo aby vyvýšla, ponižuje naše hory, vynechám. Betonový Praděd nemusím, nepatří do mých Podzimních hor. Ale ty tu byly dávno před věží, a hora Praděd je krásně divoká pořád, strmé svahy - lesy a skály.

A určitě budou i další túry, víkendů je zatím dost a ani zima není špatná, na horách je krásně vždy, běžky a sněžnice.

...název Podzimní hory je můj vlastní a jsem na něj patřičně hrdý:), Jeseníky.

Fotografie je ze stránky rychleby-jeseniky.cz a je na ní naše oblíbená Supí chata. Foto P.Pavlíček