Medvědí vrch, lesnatý král

Hora hor, opuštěný vrchol za sedmero horami a černou vodou. Svahy zdobí hluboké lesy, skály a polomy. Strmé svahy...

Medvědí vrch je nejvyšší horou nejlesnatější části Hrubého Jeseníku. Medvědské, medvědí, hornatiny. Odlehlý, severský kraj. Kra vyzdvižená do tisíce metrů nad daleké moře. V medvědích horách jsou nejhlubší lesy, smrčiny, temné rouno, protéká jimi tmavá řeka – Černá Opava, která odvádí vody rejvízských rašelinišť. V hlubokých údolích potoků krásných jmen – Skalní, Sokolí, Vrchovištní, Šumný – rostou též podzimní javory horské, také buky zde září zlatistou září. Na skalách už staletí stojí skromné zbytky strážních hradů a pod převisy přespávají stejně dlouho pytláci, lesníci, zběhové a tuláci. Tuláků je dnes nejvíce, ale pořád jich není moc. A na tu čistou krásu, samotu, shlíží poutník z holého temene krále, 1216 metrů vysokého Medvědího vrchu.
Odlehlost Medvědího vrchu může za to, že jen málokdo zde byl, a v zimě skoro nikdo. Jen si zkuste vydrápat se na běžkách skrz strmé hluboké bílo a pak s hrůzou a svištěním větru sjíždět dolů, hluboko. Nádhera!
Nebo se broďte sněhem, sněžnice to můžou ulehčit, a propadejte se po pás do závějí. Zamilujete si Medvědí vrch. A jeho kraj.
Poprvé jsem byl na Medvědím vrchu v pozdním létě, končili prázdniny a mohlo mi být dvanáct let. Hledali jsme Quinburg. Prošli jsme suchým smrkovým pralesem - dodnes nevím, kde je, a vystoupili až na vrchol. Vraceli jsme se na Opavskou chatu, přes pláně Orlíku, mohlo nás být tak sedm. Zlatohorský skautský oddíl. Quinburg jsme tenkrát nenašli.
Podruhé v zimě, s malými skautíky a sestrou, celou cestu jsem prošlapával stopu. Sněhu bylo nad kolena, trošku jsem jim utekl a sám se brodil vzhůru do nebes. Několik stupňů na cestě k vrcholu - v létě směšně malých - mě vysávali síly, pořád jsem si namlouval, že už jsem nahoře. Potom zima a vichr, pot mrzne, na chatu jsme se vrátili až za tmy.
Od té doby jsem byl na Medvěďáku vícekrát, na sněžnicích, pěšky, na jaře i v létě. A stejně nemůžu říci, že to tam znám jako své boty, kraj je to rozlehlý. Tolik skal a kilometrů lesů. Quinburg jsem poprvé navštívil minulý podzim, předtím jsem jej marně hledal, na Krakenu jsem byl jednou a to toto léto. Skály Chambre Verde - Zelenou komnatu, jsme kdysi našli náhodou. Od té doby jsme se tam hodněkrát vrátili. Blahoslavená medvědí země.
Na Medvědí vrch je nejlepší se vydat od severu, třeba s Horního Údolí, přes Kobrštejn až na Orlík. Plantáže borůvčí a houpačka s nejlepším výhledem v Evropě. Rozlehlé Medvědí sedlo, zřícenina salaše a Heřmanovická chata. Daleké výhledy k Sokolím skalám i na hlavní hřeben. Zjara černé bažiny v kolejích cesty, sítiny, smrad. Na podzim už jen žluté trávy a vítr. Sedlo mezi Orlím a Medvědím vrchem - brána vichrů. Strmý vrchol vábí poutníka už z Orlíku a vede jeho kroky travami vzhůru. Několik stupňů k nebi, dříve tu býval les - nyní stále víc vylámaný. Les se nahoře ztrácel kvůli neuváženému lesnímu hospodaření i emisím, dnes jizvy drásá divoký horský vichr. Přirozená horní hranice lesa je ještě o 150 metrů výše.
Nádherný je i vedlejší vrchol Medvědího vrchu, asi 400 metrů k jihozápadu, z mlází ční skála z nádherným výhledem na skupinu Lyry, do hloubi údolí Střední Opavy, k Černému vrchu i Pradědu. Moře lesů na divokých vlnách hor.

Lesy v údolí Střední Opavy.

Medvědí vrch z plání u Medvědího sedla.

A opět Střední Opava a lesy na všechny strany

Orlík a brána vichrů z Medvědího vrchu.

První fotka je má vlastní, zbylé tři jsou ze stránek rychleby-jeseniky.cz, foto P.Pavlíček